IV. BALLADA O GOTICKÉM PODLOUBÍ V STARÉM MĚSTĚ.

Kdys jel jsem tudy – půlnoc byla právě,

sníh napad’ hustý za okapy střech,

lkal vítr ulicemi usedavě

a bílý měsíc do závějí leh’,

jak stříbro v křišťálných hrál pohárech.

Cval ořů vozka zmírnil, s věže zníti

jsem slyšel dvanáctou ve starých zdech –

Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.

Tma kolem. Tu a tam jen v oknech žhavě

to kmitalo, kdos bděl tam, čí as vzdech

se nad nemocným chvěl, či hlavu k hlavě

tam šťastní ukláněli v sladkých snech?

Či jakýs milovník to starých kněh

zde ponořil se v dějin vlnobití

a slyšel bíti staré srdce Čech? –

Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.

Gotické loubí na náměstí tmavě

se rýsovalo v ostrých profilech

a celé město, rovno české slávě,

jež tiše spí, zde spalo po letech,

po bouřích, útrapách a zápasech.

I krčmář zavřel, ponocného klíti

kdes uslyšíš – pak ticho... ani dech –

Jen štíty tmí se a jen měsíc svítí...

Já nemoh’ koně v ostrý hnáti běh.

Já cítil v městě mrtvém srdce bíti.

Ty znáš to, druhu, z pergamenů všech –

jen štíty tmí se a jen měsíc svítí.