IV. Bezmála stará devadesát let,

Bezmála stará devadesát let,

má bába znala život, znala svět,

líc svadlou měla jako žlutý list,

však uměla vždy dobře v srdcích číst.

Ji neoklamal lehký žert a smích,

hned poznala, co schází, na očích,

a našla-li kde v srdci bolný cit,

vše chtěla smírem, láskou vyléčit.

Jí lehko bylo řešit každý spor,

ji nezastrašil požár ani mor,

vždy řekla jenom: Co chce Bůh, se staň!

však ihned k dílu zvedla první dlaň.

A tolik smutku zřela, tolik ran

a bídy, žalu jako v poli vran,

o vrásku víc snad bylo po zlých dnech,

však úsměv vždy na jejích zůstal rtech.

A tak šla spat. A pravdou-li, že zlý

v svém loži horkém nepokojně spí

a dobře spí jen, kdo vin nemá, ztrát,

jak sladce, pevně ona musí spát!