IV. Bílý a Černý. – Vašíček Nejlů na zemi.

Kam mi zmizel? Mih’ se kolem nebes bran,

náhodou kde usedl jsem zadumán.

Nespatřiv mne zahrozil nám pekla syn,

divně smál se, chvatně sletěl do hlubin.

Jistě úklad nový chystá Lucifer,

v pekle ticho, zalézá vše do svých sfer.

Nebezpečí tuším. Sletěl někam sem,

zas chce poštvat proti Bohu krve zem.

Černého znám; peklo nemá lepšího,

nebe nemá protivníka většího.

Postůj, Člověče! Ah, pane, prchněte,

jste-li dobrý. Hrůza! Místo prokleté!

Stůj a neboj se! Bůh všude i námi jest!

K čertu! Odpust, pane Bože! Pekla lest,

milý pane, často smysly překotí,

odvaha tatam je! Co se stalo ti?

Eh! Tak čekám vám tam na zvěř v houští skryt,

tiše slídím, dnes tu jistě musí jít!

Lístek nehne se a slyšíš trávu růst.

Pozor, pušku k líci! Na planince šust –

Věřte, pane, čeho by se pytlák bál,

však tu na dostřel sám rarach živý stál.

Otřás’ jsem se strachem, nemohl se hnout,

teprv když tam used’, moh’ jsem uprchnout.

Jistě Bůh mě za mé hříchy trestat chtěl!

Proč jsi nestřeli!? Byl přece na dostřel!

Satanáše? Věru pušce špatná zvěř,

ruka klesne dřív, než pomyslíš si: měř!

Nechtě žertů, pane! V kterou stranu byl?

Dovolte, bych douškem srdce posilnil!

Tisíc kroků tudy! Jak to chladí přec!

Chraň vás Bůh tam jít! A slyšte, divná věc,

brr! jak slít’, dím pravdu holou, věřte mi,

třikrát zatočil se divě po zemi,

v člověka se změnil, do trávy si sed’,

na tu planinku tam, zrovna doprostřed.

Jak jsem rád, že zdravou kůži mám a hrud’.

Sbohem, pane! Tudy jděte! Sbohem buď!

Času dosti! Spěchal jsem až tuze vztekle.

Odpočinu. Vašíček je dosud v pekle!

Hm! tu je ten pekla proklatec!

(přistoupí tiše k němu).

Nelet’ nadarmo jsem za ním přec.

Vzal si masku šlechetný ten tvor,

Boha odvěčného věčný vzdor.

Na koho má zálusk? Jaké pikle kove?

Škoda, mlčí tahy mramorové!

Půjdu za ním! Bože, sil mě v boji!

Hle teď šklebí se. To ve snu plány strojí.

Mám jít k nebi zpět? Tam Bůh vše vidí,

ruka Jeho všechno dobře řídí,

ne! já slyším tajný rozkaz Tvůj!

Zůstanu! Ó Bože, při mně stůj!

Bože mocný, jak se kořím Tobě!

Tys mě vedl k němu v pravé době,

obraz pekla vložil’s v ruku moji,

silný budu pro Tě státi v boji!

Rychle, hoši! Podaří se dílo!

Chlapík živne, až se dívat milo.

Trochu silné sic jsou pekla šťávy,

však tím více zdaří se náš kousek.

Jak se bude vztekat Holohlavý!

Šťávu síly! Ty spěš pro ubrousek!

Podívání k popukání!

Už se vzkřísí dojista.

Dejte mu tam, milí páni,

také špiritus neb rum,

ať je alkoholista!

U všech rohatých! Toť unikum!

Dosud až bůh jenom křísí,

peklo také hráti smí si –

to bude pěkný pašek

ten redivivus Vašek!

Zolte, pozor, jen se nezmátni!

Na konec až šťávu životní!

Pružnost sem a nespokojenost,

trochu slabosti – eh žalu je tu dost!

Radost, nudu, věčný nepokoj,

volnost, stísněnost a stud sem! Hoj!

Nepůjde to, uvidíš!

Poslyš, a proč jenom toho

jediného oživíš?

Proč ne víc, proč pro jednoho?

Milý brachu, nelze denně

s bohem hrát si – zatraceně!

nerozlej to! ještě dávku! –

Mohl by nám dáti ťafku!

A pak jedno také žití

více dá než jiných na sta.

Tisíc ohňů z něho chytí,

nikdy nebylo by lze

vyčerpat ho do konce. –

Nemehlo! dej sem! A basta! –

Šťávu posměšku a sebecit,

a chrst krásy také musí mít.

Dráždivost, děs hrůzu, vznešenost,

úzkost, naději a odpor, zlost,

žádost, beznaděj’ a zklamání,

hodně touhy, kvintlík rouhání!

Chacha! Pěkný komplex! Hrdost ještě třít!

Bezbožnost dej více vyškvařit,

aby byla hustší. Sem ty pochybnosti,

ať mu vjedou do nejtvrdších kostí!

Šťávu vlastní viny, příkoří,

ať se také drobet namoří,

Kelímek pln vůle, něco roboty,

radost života a pocit nicoty.

Kde je vzdor? Ah ten se ještě čistí?

Tož dej zatím porci nenávisti!

Lásky těla málo, čisté víc,

ze závisti nedostane nic!

Jsou už prázdné všechny kbelíky?

Ještě část pekelné mystiky!

Sem ten vzdor! Tak a teď kapku mír,

naposledy žití elixír!

Nebi tělem oděný to hřích!

Bude týt též z představ dřívějších,

jichž měl roje v zemské svojí krvi.

Semínka ta naše šťávy zmrví.

Zkazí-li se, pane Majestát,

mužem si ho aspoň vycpat dát,

vyanalysovat jeho rozum!

U všech ďasů! Pěkné kuriosum!

Už se hýbe! Hoch ten líbí se mi.

Ještě ve snu rychle s tělem k zemi!

Ohnivé slunce mírně směje se na své děti,

životným teplem je kojí, sílu jim dává žít,

pupenec puká kvapem, zeleň už vroubí sněti,

pestří se luhy, nivy, nad nimi skřivan vzlít’,

příroda jásá, zpívá, horečně budí vše se,

s květy se květy spájí, v krvi se touha třese

mžikem se zpíti jednou, život dát a pak mřít.

Ze sna se budí dítě, otvírá modré oči,

odpola země jarní, odpola pekla syn,

duše se matně hýbe, myšlénka náhle vskočí

a znova klesá zvolna tajemných do hlubin.

Představy krouží dole, zániky, tma a světlo,

s obrazem bezobsažným hejno se jasnot střetlo,

v pustý se chaos vrážel vědomí pevný klín.

Na čelo ruku klade, jsem to já? tiše ptá se,

tam, hledí dlouho vzhůru, modré se nebe pne,

oko se opět mhouří, nanovo otvírá se,

zas leží ztuhle, němě, teď čelo rukou mne.

Květiny luční k hlavě kalichy čisté kloní,

pohádkou divnou šumí, životem svým mu zvoní,

životem jasným, krátkým, o touze nekonečné.

Sílu a vůli daly, činu vznět, první zápal,

rychleji krev mu proudí, ještě se bojí vstát,

zvedá se opatrně, aby jich nepošlapal,

jak vábně zněly, chtěl by věčně tu s nimi hrát.

Viz, jaká krása kolem, tam háje stromy vály,

potůček šepce nivou, bělavé domky v dáli,

zde sladce květy mluví, půjde, jen pozor dát!

A hle! on nejde po nich, vznáší se přes ně tiše

jak bílé pýří kolem, jež vánek s květů svál,

tamto je koule zlatá, nehybně září s výše,

slunce to! Kde se asi pojem ten v hlavě vzal?

Kdo jsem já? ptá se sebe, co jsou ty stromy v háji?

V mlhách jsou upomínky a nic mu neříkají;

kde je klíč k jeho bytí? Kdo ho má? Kdo by dal?

K háji let’. Živou řečí strom i keř vlídně vítá,

záhada prchá, vstříc mu šveholí útlý pták,

do srdce jas se loudí, tesknota těžká vzlítá

ze hlubin duše volně vysoko do oblak.

Laň jeho ruku líže a čisté oči její

měkce ho k sobě vábí, soucitu teplem hřejí,

příroda bez poskvrny otvírá snivý zrak.

Všechno kol láká, svádí: zůstaň tu, nechoď dále,

nevcházej mezi lidi, ničeho nepoznej,

ať nejsi trpce zklamán; klopýtat budeš stále,

zůstaň a děckem s námi o mládí píseň pěj!

Ševelí celá země velebnou melodií,

omamné, dumné zvuky javoru listy lijí,

šípek, mech, trávy, mušky, peřenců pestrý rej.

Náhle mu duší mžiklo: „– nebeská harmonie –“

odkud ta slova, běda! odkud ten cizí vznět?

Polekán stanul, myslil. Dál vše tu písní nyje,

hrdlice v hnízdo se tulí, ke květu sklání se květ.

„– vše o svém žití zpívá –“ tak nějak kdys to bylo,

„– já tedy konec chci –“ tak nitrem mu hlaholilo,

„– ve vzduchu volně státi, nic při tom nevědět –“

Hádanka kletá! Co to? Zamyšlen dále kráčí

po kraji lesa. Oči od země mírně zved’,

na bílých domcích utkvěl, malitkém na oráči,

jak tmavé volky v dálce Šedivou cestou ved’.

Hle tam je člověk bratr! Bratří tam jistě více!

Marně ho zpátky volá hlasů těch na tisíce,

půjde tam! Marně vábí příroda ve svůj střed.

Domyslil sotva, letmo – myšlénka tak jen kvapí –

na cestě u vsi velké u bílých domků stál.

Chaloupky, statky, zámek, kostel má černou kápi,

v pozadí velký dům je, komín, vsi pyšný král.

Na návsi, všude lidé, všichni ti jeho bratří!

S obdivem, láskou k nim tam Vašíček Nejlů patří.

Tichý mu, tklivý úsměv na bledém líci hrál.