IV. Blázní nebe, blázní země,

Blázní nebe, blázní země,

proč my bychom nebláznili?

Bylas, milá, v karnevalu,

což na tom, já byl v něm taky

za Araba přestrojený;

hledal jsem tě ustavičně,

celou noc – však nadarmo!

A co bylo v karnevalu,

to je posud ve životě;

posud žiji jako Arab

v poušti žití nekonečné,

chudě jím a tvrdě líhám,

bez poklidu jest můj sen.

A jak často Arab zírá

na planoucí písmo nebes

a ve hvězdách hledá sílu,

odvahu a nadšení:

tak i já za nocí tmavých

slídím po tvých krásných očích,

jejichž lesk mým požehnáním,

písní mojich studnicí.

A jak Arab často loupí,

tak i já s bílého čela

i s tvých retů korálových

loupím sladká políbení,

lásky plachý beduin.

Blázní nebe, blázní země,

proč my bychom nebláznili?

Bylas, milá, v karnevalu,

což na tom, já byl v něm taky

za derviše přestrojený;

hledal jsem tě ustavičně,

celou noc – však nadarmo!

A co bylo v karnevalu,

to je posud ve životě,

vždyť i já jsem derviš chudý,

kořínky svých žalů jídám,

slzí svojich vodu piju

a ve vášní divém kole

točím se, jak lístek větrem,

div že hlavu neztratím.

Bloudím světem, hledám Mekku,

Mekku tvojí věčné lásky,

hledám, ale – nadarmo!

Na kameni často spávám

neb na stupních mramorových

u mečety ve portále,

který sluje poesie.

Spávám zde sny nepokojné,

a jsem šťasten, když mé skráně

oslní ze světel chrámu

jediný jen paprslek.

Jen když někdy v palné touze

tvoje sladké rety líbám,

tu se mi zdá, že se modlím

korálový růženec –

Blázní nebe, blázní země,

proč my bychom nebláznili?

Bylas, milá, v karnevalu,

což na tom – já byl v něm taky

za plavčíka přestrojený;

hledal jsem tě ustavičně,

celou noc – však nadarmo!

A co bylo v karnevalu,

to je posud ve životě;

vždyť i já jsem plavec bídný,

pluji mořem lidské strasti,

vlny vášně rozděluji

veslem písní zlomeným.

Často se též v hloubku nořím

a tam hledám vzácné perly

nadšení a soucitu.

Žel, že nyní lodička má

rozbila se o skaliska

bolesti a těžkých žalů.

A tak pluji oceánem,

ač umdlévá páže moje,

ku ostrovu zelenému,

jako onen básník slavný,

jenž svůj život pro svou báseň

v sázku vrhl zoufalou.*

Ale – běda, v modré dálce

mizí ostrov lásky tvojí

a já mdlý a vysílený

klesám ke dnu hloub a hloub.

Dobře mi tak; slunce hasne,

blázní nebe, blázní země,

ale já už dobláznil!