IV. BOJ.

Smluvila se mračna proti slunci,

zakrýt chtěla bíle jeho tváře,

však ty smělé ohnivé paprsky

rozletly se po dalekém nebi,

po lesích ty mraky rozplašily,

jasné slunko tiše plulo dále.

Hučí řeka, hučí

mezi dvěma břehy,

na pravo i v levo

posly rozesýlá;

vyskočila vlnka

z klínu své matičky,

a v tom světě cizém

na pravo i v levo

zbraně uviděla;

vrátila se spěšně,

všem to pověděla;

ode vlny k vlně

temná pověsť šumí

a žene se dále

do šírého světa.

Není sníh to na moravském poli,

jsou to bílé stany vojů českých,

nepadla to mračna za Moravu,

ale Uhři se tam rozložili.

Však oběma zraky rozpálené

rozžehly se po rozhodné seči,

Češi pomstu za svůj bílý prapor,

krev hledají černé duše Uhrů –

ale oheň zraků velebystrých

od chladné se řeky vrací nazpět,

jiskra v prsou rozňala se v plamen,

a ten plamen tak se vody bojí.

Nemožno tu bojem rozhodnouti.

Uhři jako motýlové plaší

škádlí voje české dnem i nocí

a jak střela hbitě utíkají.

Strach je žene z bojiště čestného.

Rozlítí se král. „Ať Bela Uhrů

voje sem přivede na tu stranu,

aneb my ponesem svoje zbraně

na něj tamo přes bouřící řeku,

králům sluší válčit v boji čestném.“

Slyšeli to králové uherští,

hovořili tiše mezi sebou,

hovořili, hlavou pokynuli:

„Než se dvakrát slunce zemi vrátí,

ať se zbraně odpočinkem sílí,

třetí žár pak růžového slunce

za řekou nám bude svítit k boji.“

Minul den a za ním noc vyrostla,

důvěrná jak věrné srdce Čechů,

černá jako zrádné Uhrů duše.

Dlouhým tahem Bela voje vede,

jako proudy přes bouřící řeku,

které sehnal po východě celém:

Divé Uhry, Rusy i Poláky,

Bulhary a Srby od Dunaje,

Kumány a Turky, Tataříny,

kteří toulají se beze vlasti,

nebojují pro ženy a děti,

ale všude za zlato a stříbro

duši, krev a vraždu prodávají –

lité zvěře stopadesát tisíc;

noc je kryje svými perutěmi.

„Štěpáne! můj králeviči jarý,

Otakar je síla vojska svého,

proti němu zaměříš své kroky,

liščí kroky, blesk tam proti blesku!“

a na hradby Čechů obrněných

divé houfy litých Tatařínů,

na ostatní Čechy v pravo v levo

Bela dělí šelmy rozdrážděné.

Nezná Uher slova královského,

nechce šetřit smlouvy uzavřené,

on se bojí bystré Čechů tváře,

a než prvního dne slunce vyjde,

překvapit chce zradou Otakara.

Češi ticho. Jenom láska bloudí

v noci tmavé ze sna vyplašena;

tehda srdce jenom pro ni žije,

bloudí, sní a žije beze spánku.

Den je živý, doby jeho bouřné

uspávají lásku roztouženou,

a kdy v noci tělo odpočívá,

zabloudí si duše do daleka,

zabloudí a touhu lásky budí.

Starý Lev spí tvrdě, vůkol ticho,

Jaroslav jen sám je beze spánku;

do noci ze stanu jeho vyšel,

nad utichlou zbraní smrtonosnou

ve hvězdách si hledá svoji lásku.

Tajemně to po té řece šumí,

tajemněji – zrakům nevidomo –

tichou nocí přidušený hovor,

to snad vlny šeptají si něco.

Prchá noc a za hory se skrývá, –

nebělá se dnes to nebe zorou,

zardělo se hněvem nad tou zradou,

sňalo tmu se zraků Jaroslava:

vidí z vody černé stíny vstávat.

Mizí láska; krev se pění hněvem:

„aj ti vrazi!“ zvolá, běží nazpět,

zvěsty nese ručí Lvu rytíři,

rozkácený Lev na nohy skočí

a žene se k panu Rožmberku,

ten ku králi Otakaru poslal –

v pravo, v levo k vůdcům posli letí;

jako vítr po vrcholích stromů

šumí zvěsty tajné s hůry nebes,

tak od vůdce k vůdci po táboře,

ode muže k muži hovor běží –

celý tábor vstává ozbrojený.

Rozhlíží se král a vojům káže,

jako slunce skví se na vše strany,

v pravo káže Jaroši z Poděhus,

v levo káže Voku z Rožmberka,

rovná řady sboru připravených;

každá řada za svým za praporem.

Aj! ten bílý prapor svatý

nade všecky k nebi vlaje,

před králem se k boji nese

povždy vítězný.

Kleká sbor udatných Čechů,

chrabré srdce k nebi vznáší,

v Bohu jesti jeho síla,

v Bohu vítězství.

A ta síla a ta mužnosť

rozproudí se písní v srdci:

„Hopodine, pomiluj ny“

„Svatý Vácslave!“

A ten prapor leskem září,

víru věje na své syny,

běda tomu, běda tomu,

kdo jej pohanil!

Češi před bojem se pomodlili,

svatou důvěrou jim plane srdce:

„Nedá zahynouti Vácslav svatý!“

Ze všech stran se řadou vojsko hýbá.

Od řeky se černé mračno valí,

děsná bouře divých Tatařínů

jako stádo vlků rozplašených

před Štěpánem na železné hradby.

Hoj ty šelmy lité bez modlitby

zbraní hříšnou nebe pokoušejí,

„vražda, krev“ jsou jejich náboženstvím,

a ty Boha k Čechům zastrašily –

s Čechy Bůh je, s Tataříny peklo.

A to řvání z černých hrdel jejich

vítr boží hněvem k zemi sráží,

hlasu hříšných nebe neposlouchá.

Však je malý hlúček tamo Čechů,

sedm tisíc mužů ze železa,

sedm tisíc, důvěra to krále,

sedm tisíc, jako zlato staré,

ryzí zlato, o něž hrom se láme.

Z jedné strany mračno bílé,

z druhé strany mračno černé,

bílé mračno slunce kryje,

černé mračno blesky metá,

nebe s peklem vede boj.

Srazila se mračna

rachotem pekelným,

zas se odrazila;

z helmice tvrdé

meč seká jiskry,

v krvavém těle

kopí se boří,

kopí se láme

v oceli dobré;

padá ruka s mečem,

hlava usečená

daleko za vojem

s okem vystoupeným

svoje tělo hledá,

plachý koník vleče

bezhlavý trup krví,

ryk a bědování

a zas boj a rány –

hrom se svezl po železe chladném.

Hoj! Tataři hlavy v rukou drží,

nazpět, nazpět k řece utíkají,

krví černou ukazují cestu:

rozbili si hlavy o železo české.

Radosť zavzní z úst železných mužů,

roznáší se k nebi na vše strany,

však tu pomstu zraků rozžehaných

nemohou roznésti těžké koně.

Král to vidí. Proti němu Štěpán

ještě stojí s krokem v zemi pevným,

jako lvice o své o dědictví.

V pravo v levo král rozkázal mečem,

rozstoupí se vojsko na dvě strany,

z dvou stran Uhry proti sobě tiskne.

Rozvlaje se prapor Otakarův,

zrakem orlím hledá králeviče,

černou smrť rozsívá mezi Uhry;

krev do nebe prší od ran ostrých,

žádná strana nechce ustoupiti.

Rozhněvá se král: „Což drahou krev nám

divé šelmy darmo píti budou?

k předu! k předu!“ rozvelí svým vojům,

a jak hrom se s nebe dolů kácí,

rázem k zemi sráží stromy silné,

tak to vojsko české mezi Uhry.

S rykem řady jejich ustupují.

Ale běda! slunce padá s nebe,

svatý prapor Čechů klesá k zemi,

mužná jeho páže usečena.

Zařičí tu z hrdel Uhrů jásot,

jako vlci ku předu se ženou,

jako vlci po beránku bílém.

Mezi Čechy svatý plane zápal,

a již ze všech stran se řady sráží,

vztýčiv otcův nejsvětější odkaz,

by ho neskvrnila ruka Uhrů.

Aj tam Lev a skvělý prapor jeho

přede všemi Uhrům pomstu nese:

„Za mnou, moji milí, za mnou k slunci!“

Tak velí svým mužům. Slovu jeho

mračno černé, z něho krupobití

bouřných mečů na Uhry se sype,

zimu nese na ty jejich údy,

mráz roznáší do těch jejich srdcí,

a Jaroslav v jedné ruce prapor,

v druhé meč doráží na Štěpána.

„Hoj, ty králi černý, já jsem panoš

v Čechách jenom z prachu narozený,

však mám dobrou ocel, urozenou:

holubice krev chce orla píti!“

V pravo Uher, v levo Uher klesá,

třetí rána hráli meč vyrazí,

čtvrtou raněn Štěpán k zemi padá.

Uhři vztekem černí přiskočili,

odnesli si rychle králeviče,

Uhři Jaroslava obklopili,

ze všech stran na něho břitké meče.

V tom Lev prapor Vácslava svatého

vysoko nad hlavou k nebi vztýčil,

a ten prapor zase jako slunce,

od něhož ty hvězdy světlo berou.

Strach vyráží děsný nářek z prsou,

strach je žene k řece nazpět, domů,

a Jaroslav ještě mezi nimi;

prapor jeho zdvihl panoš jiný.

Češi radost ve vítězných zracích,

Češi jásot v srdci bohumilém

ku řece za nimi pospíchají.

Bouří řeka, nese zkázu,

Uher za Uhrem v ní mizí,

lehké Uhrům její vlny,

těžké vlnám Uhru duše.

Neteče to voda řekou,

teče Uhrů krev červená,

helmice tou krví plavou,

dlouhé kopí staví jezy.

Rostou těla, vlny stojí,

Češi mostem bouří přes ně,

Dál a dál a v šíř se ženou,

jako mračna po nebesích. –

Po těch vlnách čtrnáct tisíc duší

odeplulo v moře nekonečné,

za vlnami dvacet tisíc duší

po nebi si hledá svoje hvězdy.

A to svaté pole, Čechů sláva,

těžce dýše pod ranami těmi,

odpočívá od horkého boje –

smrť si tam dnes lůžko vyhledala,

černá noc tam sype utišení;

nad nocí se jasné nebe klene. –