IV. ČEKANKA.

Bureau... Vzduch zkažen. Pleš se bělá

nad každým stolkem v pořadí,

v služebních vráskách leží čela

a pero pochod provádí

po papíru, jejž veškerenstvo

ctí tady jako veličenstvo

a při němž vlastně lidé jsou

míň či víc přesnou mašinou.

Svět pro sebe. Má svoje zvyky,

své tradice a zákony,

své šašky, štrébry, úkladníky,

buřiče, Napoleony –

jenže ti osudové jejich

zde nehřmí bouřných ve peřejích,

jen pomalu se vysnují,

jako když kapky bubnují.

A chlebodárců humanita

v těch těžkých časech nynějších

i dívkám příležitost skytá

si dobyt potřeb vezdejších,

tak pojí dobré s užitečným,

neb dívky hnány citem vděčným

se v každou práci pohrnou

a za mzdu pranepatrnou.

V rodinu jednu záhy smísí

se ubohé ty včeličky,

a každý klobouk závidí si

i barvu každé pentličky,

a hlavně – každý mužský pohled

rodinný odklizuje ohled

a včelky hned se v boji zlém

pobodou ostrým žahadlem.

A žijí, zkyselí a rvou se

pod tíhou sudby netečné...

Ty hezčí zavčas ohlídnou se

po pěšinečce bezpečné,

kam – dávajíce všecko v sázku –

svůj život pošlou na procházku

v říš snů a žárů do dálky

a bez průvodu morálky.

Tak Poldi octla se v tom úle,

Vídeňka, ne však tradiční:

jde zmlkle, plaše, beze vůle,

nad citery hrou ráda sní,

nic graciesní, ani hezká –

nu, žádná Vídeňačka dneska,

spíš řekl bys, že tento tvor

ze štyrských zabloudil sem hor.

Obličej plochý, uzel vzadu,

zrak vodový a ztrnulý;

sedla si skromně v slední řadu

podobna čerstvé cibuli,

nic nemluví, ba nemá ani

snad zájmu pro jich povídání,

cibulka šikmo skloněná

jen do práce je vnořena.

Jde všecko zponenáhla tady...

Čas lezl krůčky línými

a vyrovnal ten život mladý

v úplný souhlas s druhými. –

Už poslouchala dobrodružství,

v němž hlavní roli hrálo mužství

a zřetelně jí bylo vhod

pár kluzkých lapit anekdot.

A konečně i touhu měla

se vmísit v hovor účinně

a ráda by tak vyprávěla

jim o té oné hodině,

o avantuře na ulici

neb někde ve tramwayi hřmící –

však látka jí vždy chyběla

a básnit málo uměla.

Den co den slyší věci nové

a Poldi tak je lapala,

jak v příloze by žurnálové

po kuse roman čítala –

tak všecko měla v evidenci,

co která řekla o milenci

a srdce její nemálo

k těm příběhům všem stenalo.

Mik do divadla denně chodí,

kde hercem milý její je,

a s Elsou veřejně se vodí

kýs kadet infanterie

a chytrá Julča do svých tenat

lapila kupce, jenž je ženat,

a potřeštěná Estera

s úspěchem koše pátera.

A líčí procházky se, styky

i rozmluvy se citují

a dary dané milovníky

od stolu k stolu putují –

však po straně už slovo přísné

tu onu rozhořčeně křísne

a za největší duše skvost

se prohlašuje počestnost.

Co platny však ty theorie,

když zkyslé jsou a studené!

Když osamělé srdce nyje

po trošce toho plamene!

Když všecky touhy tíhnou jinam,

když každá šla by ku hostinám,

kde vzhoří skráně, rty a zrak –

ať vstup se platí všelijak!

Tak jednoho dne, oheň v lících,

i Poldi přišla konečně

a světla v očích mžikajících

jí plají jaksi horečně,

svou denní práci odstrčila

a tajuplně prohodila,

že nejspíše se místa vzdá

a že se asi záhy vdá.

Tak? Cože? Kdo on? Od všech stolů

k ní přiletají dotazy –

už tedy má svou areolu,

už k romanku též přichází,

už také stoupla její cena,

neb jenom mužem platí žena –

nu, poví jim a neztají,

ať závistí pak pukají!

Má souseda, už několikrát

se potkala s ním na schodech,

on mimo ni se vždycky vykrad

a červenal se, ztajil dech –

až dneska setkali se zase,

tma byla, on ji objal v pase

a aniž jí byl slova řek,

vtisk vášnivý jí polibek.

Co víc? No, nic víc. Nutno znáti,

co před tím přihodilo se:

jak musili se potkávati,

jak vždy ji měřil v úkose

tak s obdivem a rozpačitě –

muž, z něhož láska činí dítě,

jenž příhodné ždá náhody

vzdát zbytečné se svobody.

A věru nic víc? Pak to ale –

ne, nedala jim domluvit

a jako lvice vytrvale

hájila svatý jeho cit;

jen příručím je, v příjmech zjista

však víc má než náš prokurista

a v obleku a manýře

hrá skutečného rytíře.

Nu, vyslechly ji, usoudily,

že není člověk tuctový,

žeť způsob lásky jeho milý,

že dojista se vysloví –

a mezi sebou její chtivost

a velkou jeho zdrželivost

zlé podrobily kritice

a smály se jí velice.

Dny šly. A Poldi stále stejně

i věřila i doufala

i milovala neochvějně

a zvrátiti se nedala;

on dosti často mimo prolet,

jej neodvaha musí bolet,

neb smutný je a červený

a pohled má tak zmatený.

„Nechápe netroufalost jeho,

že lze jen tenkrát ženě žít,

když může ve vzdání se všeho

jak břečťan k muži přitulit?

neb muž je vším, co v ženě hárá,

nač myslí, oč se bojí, stará,

co zkrátka osou jejích dnů

a obsahem všech nočních snů.“

Ach, stalo se pak jednu chvíli,

že do rýnského Kolína

se přestěhoval kommis milý,

ten zdrželivý hrdina,

byl zdrcen as, vždyť neměl ani

sil ku prostému sbohemdání –

však Poldi může doufati,

že čas jí ho zas navrátí.

Dny, týdny, měsíce i roky –

ni slechu. Poldi čekala...

Psát netroufá si, černooký,

neb neví – tu se usmála.

I zhub a zbledl v zpomínce jí,

až budilo to soucit její

a byla by mu nejraděj

slíbala s očí beznaděj.

Pak poslala mu pohlednici:

tam pozdrav s výzvou průhlednou,

by to, co musil v duši stříci,

teď vyslovil už najednou –

obrázek nad tím dojímavý

– dvě vlašťovky jak hnízdo staví –

byl vyvolen co nejlépe

a podepsala: Vaše P.

Nic na to. Za čas něžné psaní

jde do rýnského Kolína:

by pamatoval slůvkem na ni,

že ona tolik vzpomíná,

adresy že se dověděla,

že nejraděj by rozechvělá

šla k němu místo psaníčka

a že jest jeho celičká.

Zas ticho. Velký obdiv provál

ji k tomu muži. Jaký rek!

On všecky svoje city schoval

a žije z trochy zpomínek,

čist životem se stále nese

a žádné ženy nedotkne se –

tak trpitel rost ubohý

až kamsi k modru oblohy. – –

Ach, v takém bureau nikdy neví

ni oko dobré, soucitné,

kdy první vráska v čele zjeví,

kdy bílý vlas se zakmitne –

sic ponenáhla, ale jistě

se stárne v nehlučném tom místě,

kde dny tak bez významu jdou

jak v řece vlna za vlnou.

U stolu hovory se snují,

jak obyčejně. Změnily

se hrdinky, jež vypravují.

Už časy valně zbělily

Mik, Esteru a Elsu, Juli.

Už ztrpklé rety tiše špulí

a poslouchají noviny

té oné svěží dívčiny.

Divadlo, koncert, automobil,

náramek, boa, prstýnek –

jak čím kdo si čí přízně dobyl,

jsa tvůrcem drahých zpomínek –

zde vykládá se. Tváře plají,

ty starší hořce naslouchají

a myslí sobě: Času zvrat

též vás naučí naslouchat...

I Poldi poslouchává zticha...

Jen někdy v sdílné hodině

se rozpomíná na ženicha,

jenž žije v dálném Kolíně,

o jeho lásce mluví, touze,

jak v romanech je najdem pouze

a dodá: žel, že nedoufá

a přijíti si netroufá.

A důvěrou zvlášť obdařené

se ptá, zda nechtěla by s ní

jet někam v čase dovolené

na levný lístek okružní,

snad přes Solnohrad do Mnichova,

vše prohlednout, co kde se chová

a potom plouti po Rýně

a zastavit se v Kolíně...

Stárnutí není milým darem,

však konečně už by se vzal –

leč nemoc jde s ním ráda párem,

té nevíš, jak bys odolal –

ach, Poldi jaksi brní údy,

při chůzi ztrácí pocit půdy,

je něco tu, co nějak zvou

doktoři svojí latinou.

Jde nejistě a křečovitě,

jak natažený automat –

oh, kdyby věděl – jak by hbitě

sem přiletěl a pomoh rád!

A vlekala se od dne ke dni

k té práci monotonní, všední,

až jednou přišel záchvat zlý

a ve špitál ji odvezli.

Ležela. – Napište mu řádku,

adresa jeho tak a tak,

že zle je Poldi, nebožátku,

a aby přilít jako pták,

že čeká, pište, Poldi čeká

se žhavou duší na člověka,

jenž v jejím žití kraluje

a jejž jí Osud dluhuje. –

A čekala, když umírala:

– On zpozdil se a přijde k nám,

je dobře, že jsem tak mu psala,

já trpět už ho nenechám.

On přijde, potom začnem žíti,

já všecko chci mu nahraditi – –

tak těšila se veselá

dne toho, v kterém zemřela.

Na věnec z kamelií bílý

jí včelky v bureau sebraly

a k pohřbu se jí dostavily

a některé i plakaly.

Pár dní pak hovoří se o ní,

soud k mírným výkladům se kloní,

pak časem jen se vzpomíná –

až ztichne za ní hladina.