IV. Cid pomstu vykoná.

„Není hodno moudrých lidí,

není hodno šlechty ctné,

reka zhanět, více než vás,

jejž svět chová v úctě své.

Všední hrubí zlodějové

divé vaší zpupnosti

na kmetech by sotva směli

také páchat vzteklosti.

Čin to nebyl bohatýrský,

z Leonu když muži jdou,

v obličej když bijí starce,

bohatýra do prsou.

Věztež, otec můj, že byl to

Laina Calvy čacký syn,

a že nesnášejí křivdy,

na jichž erb nepadl stín.

Jak jste moh se odvážiti,

kmeta udeřiti v líc,

jehož syn jsem? To by mohl

učinit Bůh, nikdo víc!

Ušlechtilé jeho tahy

vzdal jste hanby mrákotám,

já však rozptýlím ty mlhy

neb já sílu slunce mám!

Pouze krev smýt může skvrnu,

kterou pokálena čest,

krev to musí býti škůdce,

jestli soud můj správný jest.

Krev to vaše, násilníku,

jejíž horký, vzteklý cval

štval vás ku potupě také

a vám všecek rozum vzal.

Na mého jste vložil otce

ruku svoji před králem.

Vzpomeňte! Jej urazil jste!

Vzpomeňte! Syn jeho jsem!

Hrabě, vy jste jednal podle,

vyzývám jak zrádce vás,

pamatujte! Odměním se,

nevím, co jest, strach a žas.

Zkrušil mne Diego Lainez

v kelímku své bolesti,

já na vaši falši toužím

důkaz síly provésti.

Ani smělost zápasníka

nemůž ničím prospět vám,

nebo do boje já s vámi

vlastní meč i koně mám!“

K hraběti tak Lozanovi

mluvil Cid Campeador,

činy svými jenž to jméno

zasloužil si, hrdin vzor.

Zabil jej a tak se pomstil.

Hlavu rázem jediným

srazil mu a spokojený

s touto klek před otcem svým.