IV. Co mi to vítr pozavál

Co mi to vítr pozavál

od Země do modré výše?

Oh, tak jen u nás rodná mez

mátou a žebříčkem dýše!

Oh, tak to jen voní s našich luk

a se strání a s polí,

kdy šípek zahoří při cestě

a klasy kdy v slunci se drolí.

A jaký to teď snivý šum

probouzí v srdci něhu?

To šeptá vlna našich vod

a sítí našich břehů – –

A zas ten táhlý, dumný vzdech,

jenž tklivě zní a jemně – –

To ke mně lesů ševelem

má rodná mluví země.

Zdravím vás, věže starých měst,

dědinek omšené střechy,

zdravím vás, hory i roviny,

žehnám vám, moje Čechy!