IV. Co zřím? Ty slzíš! Co je Ti? Jsme spolu chvíli,

Co zřím? Ty slzíš! Co je Ti? Jsme spolu chvíli,

slov neřekli jsme sobě tajných, nejsme v skrytu.

Tvé ruky obávám se dotknouť, v rosném třpytu

Tvůj vida zrak, v němž lásky bůže na mne střílí.

Byl bych Ti padl k nohám s bouří svojich citů,

byl bych Tě líbal jako slunce vrchol štítů –

však zrakové jen krásu slzných očí pili,

a duši zdálo se, že nebe k ní se chýlí.

I myslil jsem: Kéž jsou to slzy naší lásky!

Kéž by to byly slzy plynoucí nám z blaha,

kdy srdce, sladkosti jsouc plno, přetékává!

Věř mi, že na čele jsem skrýti musil vrásky,

jež rodily se z bázně, duše moje drahá,

že štěstí tomu srdce nestačí ni hlava.