IV. Co’s mi dala, co mi dáváš, ví jen Bůh,

Co’s mi dala, co mi dáváš, ví jen Bůh,

sotva sama duše tvá to tuší...

to jest jiné nebe, to jest jiný vzduch,

to jest nová Vesna staré hruši.

Na souvrati stála léta, každý hoch

kamením i bičem ved’ s ní válku,

jen když snítku aspoň s ní si urvat moh’,

což pak teprv plod když voněl v dálku!

Otlučena, nediv se víc, stojí dnes,

poslední ti ovoce své dává,

sirá, stará, zdrána, hledí do nebes,

červánků kde dohořívá sláva...