IV. Což přísaha! – Dnes neboj se ji zrušit.

Což přísaha! – Dnes neboj se ji zrušit.

Vděčně tě provázím ke dveřím, jimiž za krátko vyjdeš,

a poslední slovo mé bude: Neboj se zrušit!

Kam pohlédla tvá mladost a cože tam spatřila, rci,

že v poslední této chvíli

oči tvé mladé a nezkušené volají ke mně:

– Kéž víš, jak nevěrou trpím! –

Vše vím – ale nechtěj trpět,

veselá, veselá buď

a vesele miluj. –

Povím: Stalo se jednou,

že na zahradě kdesi jsem záhon macešek rád měl,

a hladily zrak můj a laskaly.

Srdce mé skotačilo.

A oči, za láskou rozběhlé,

jež tolik milovaly, kdes pod zídkou zahlédly bez,

a nový byl fialový a tak se smál.

Ach, vlichotil se dobrodružné chuti,

ale já truchlil,

neb i macešky chtěl jsem mít rád – ó slyš –

vždyť býval jsem ženichem jejich. –

Kam pohlédla tvá mladost a cože tam spatřila, rci!

Jen miluj, vesele miluj

a přísahu zlom.

Vždyť ve chvíli této se do pravdy vyplňuje,

poněvadž odcházíš, smutna, že nechceš už zůstat

pod tímto dobrým přístřeším.

Jak to bylo krásné!

Jak krásné! – A jak jsem se prohřešil as

a sestaral,

že nestačím už, abych ulevil tvé žízni

po mlčelivých dohodách,

a že už se neodvažuješ

bráti mé věci, jak byly by věcmi tvými,

a cit můj a zkušenost mou.

Ale ještě v této chvíli,

v této poslední chvíli

chtěla bys mě míti ráda,

a celý ten, celý ten čas

se dobývá nazpět,

a ty sama pomáháš jeho zoufalým nápěrům

na zavřené své srdce.

Ustaň!

Ustaň, aby nezhořkl takovým násilným, marným pokusem návratu

dar, jejž jsi vyhlédla,

a jdi píti slzy z těch očí, které čekají v úkrytu nabízené lásky

a které nyní máš tak ráda.

Jdi k nim. Ustaň a jdi.

A přísahu svou rychle zruš pod tímto šerým nebem,

rozvazuji tě sám a sám také říkám ti dík –

ty víš! –

A vesele miluj, vesele, vesele miluj.

Chceš-li však odpověď pro svoje polekané oči,

starostlivé, milosrdné – ó žel! –

a které se ptají, co že pro mě zbude,

nuže slyš: Nač o příští dbát?

Což nebývalo?