IV. DAL JSI MI RŮŽI.

Taková sladce se chvějící,

měkká, polorozvitá, bleděčervená růže.

Ležela jsem nahá a oddávala jsem se té růži.

Celé mé tělo zlíbala.

Všemi lupeny přissála se k mému ňadru

a dýchala.

A chvěla se – snad jen, jak moje srdce tlouklo.

A na bok mi padla, stulila se v záhyb nohy

a líbala dlouze, sladce.

Žádný milenec tak nezlíbá, jako ta růže.

Líbala nevědoucí, neznající,

nepoznávající,

bleděčervená, jako zář ohně,

vonná, měkká, plápolající, jako plamen,

dýchnu-li naň tichounce.

Vlíbala v moje tělo svoji vůni

a rozvila se zcela.

Pak jsi ty přišel.

A tvoje rety šly po stopách růže po mém těle.

Růže ležela v mých dlaních

a obě jsme se chvěly za tvých polibků.

A pak, když položil jsi se v moje lokty a na moje tělo,

ty, hořící také plamenem, ale jiným, než růže,

protože ty víš, tys poznal,

přinesl jsi mi pocely své růže.

Tvoje rety chvěly se a voněly jako ona na mých ústech.

Miláčku, vzpomněla jsem si na ony růže,

které dal jsi mi před šesti lety skoro v týž večer.

Odešel jsi, ležely na mých ňadrech,

na mých panenských ještě ňadrech,

a zdálo se mi, usnuvší, že říkáš:

jak jsou krásné moje rudé růže

na tvých bílých ňadrech.

Miláčku – šest let.

Jak jsme bloudívali za těch šest let...

A jak jsme bývali smutni...

i šťastni nekonečně...

A dnes zas, jako tehdy, růže na mých ňadrech...

Jak je život krásný a sladký – viď!