IV. Dante.

Dantův divotvorný duch

Tak hluboké zjevuje umění,

Jako propasti jsou, ježto pérem

Nakreslil v básnickém rozohnění.

Dokonalý jest nesmírný svět,

Jejž on stvořil, nebem daleko zářící

Podobá se bájotajné vlasatici.

V temnost Tartaru odvážný let

Cestou jej nezpytovanou žene.

Z bezedné cisterny nedozřené

K výtvorům svým vyvažuje sklady.

Ona mocnost, jež nás poutá k zemi,

Jeho přioděla perutěmi;

Zalétnul do krajin nedostihlých nám,

A kam vstoupil, domovem byl všady.

V říších nesvobodných svoboden on sám!

Též se k nebi vznesl nahoru,

S anděly tam vstoupil do sboru.

Ocean tu hvězdný, vlny zlatem hoří

V pestrých květinách se kroky boří,

Pestro barev, skvělost nevýslovná,

Lesk se diamantů jí nerovná;

Hudba líbezná zní horem dolem,

Nevzdechla tu ještě prsa bolem! –

V zvucích lýry jeho vše se řadí, mění

Pekla bídy, nebes blahochvění;

Obraznost a pravda se slučují,

Umělého slohu v přiodění

Živě před oči nám vystupují.