IV. Dávno vesna odumřela,

Dávno vesna odumřela,

dávno prchlo zlaté mládí,

však mé oči popsaly je

na mechu a na kapradí.

A ten lesík, přítel dobrý,

dal mi novou matku – chůvu,

tichou, luznou samotičku –

což nám bylo o rozmluvu!

Ve svém stínu, ve svém klínu

zlatou sponkou hruď mi spínal,

ale přece, matičko má,

na tě jsem se rozpomínal!