IV. Den zniká letní, ale posvěcen

Den zniká letní, ale posvěcen

jest v dost a využit, když zbyl Ti hles

a mih, bys šeptnul v pozdrav či naladil v chant

milostný pod balkon antické: „Ave!“

Zde lásky v presbytoř abstraktní, ryzí

panické, rytířské, jež ale veslem zvučí

ne jak chřest cicady, leč stance serafické.

Též koba posvátná můž’ svatyně být něhy.

Pilíře její týčí se leč v aether sám.

Jongleura loutna, která v soumrak vlahý

a atmosféru zjihlou zvoní: „Ave!“