IV. Do dvora přišli cikáni

Do dvora přišli cikáni

se svojí hudbou divnou –

jaké v tom jejich skřípání

nezvyklé písně živnou!

Nadšení sídlí ve zraku,

nouze v tom šatě bídném;

divná ta píseň tuláků

zaznívá v domě klidném.

Nedůvěra je přijala

smísena s pověrou, bázní –

mizí však cit ten znenáhla,

když jejich hudba zazní.

Zvláštně to k srdci hovoří,

divně to mysl chvátí,

v minulost duch se ponoří,

mnohé se štěstí vrátí.

Srdce mé, cikán toulavý,

také tak na pouti bývá,

lidem v jich pestré zábavy

u krbů klidných zpívá.

Rozteskní mnohé i zveselí

rozmarem svého hlasu –

pak se mu almužna udělí

a ať si jde třeba k ďasu!