IV. Ó drahá matko přírodo,

Ó drahá matko přírodo,

co často tak tě smutí?

je dítek tvých to činění,

co k smutku tebe nutí?

Což prsa tvá se bolem dmou,

že slyšíš jedněch lkání,

an druzí v mrzké podlosti

si hoví v hodování?

Ty laskavá jsi máti všech,

a plna lásky vřelé!

než nectnosť jedněch z dětí tvých

ctnosť druhých u hrob stele.