IV. Druhá idylka antická.

Jak rosou zperlena je mez!

Křepelka volá pět peněz!

Ó lásko, kde jsi, odpověz!

Sotva že se večer krátí,

čekala jsem na souvrati,

zatím zasmušil se les.

Já jsem vyšel z chaty svojí

v domněnek a citů boji;

duše má se chví a bojí,

ozvi se mi, kde jsi, kdes?

Ó lásko, kde jsi, odpověz!

Ční přísně v šedé mračno tes

a cypřiš jest jak velekněz,

jenž chtěl by spojit duše obě,

hleď, kyne mně a kyne tobě...

Jak opojivě voní bez!

Křepelka tluče pět peněz!

Já dím: Kdes, lásko, odpověz!

Marné ptaní, těžké rady!

Jsem-li láska, pak jsem všady,

slyšíš, kterak hučí jez?

Hudbou jeho melodie

naše bouřné vzdechy skryje,

utají náš tichý ples.

Jedině to, drahý, věz:

Nic se ptáti, jen se vzdáti,

znamená vše: milovati,

vteřina již všecko schvátí,

blah, kdo druhu v náruč kles.

Křepelka dí pět peněz,

můra opouští již vřes,

rozpaků nech a pojď se mnou

v alej jilmů, olší temnou

touhou svou i píseň vnes.

Čekám... a již cítím, dnes

sami budem, noc je dlouhá

jak má láska, jak má touha.

Zde jsem, již nás pohřbil les.

A jen z polí zní to z dálky

hudbou naší sladké války

v retů, údů, srdcí ples

– křepelčiných pět peněz!