IV. DRVAŘ

Král, princezny dvě po boku,

jde cestou podle potoku,

jde ponořený v myšlenkách –

princkám hrá radost v srdénkách.

Jak laňky sem tam poskočí,

vplétají do svých vrkočí

jahůdky, plavuň, květiny,

dětinné plny neviny.

Půvabné jako rusálky

toužebně hledí do dálky,

jak říčním vlnkám je jim v spěch,

však králi vázne krok i dech:

„Pomaleji, mé hrdličky!

Nebolejí vás nožičky?

Neomrzel vás chodníček,

a netlačí vás střevíček?

Já, dcerky, nemohu již dál.“

U cesty na drn used král:

„Na svatbě bujně jsem si ved,

a teď jsem z toho chor a bled.“

Vystoupil z lesa drvoštěp,

v uzlíku sýra kus a chléb,

sekeru s pilou na zádech,

krok sama svěžest, křepkost, spěch.

„Bůh posílá tě, chasníčku:

nevíš, kam poslat pro bryčku?

Jsem nějak tuze špatně v tom,

od cesty dlouhé umdlen, chrom.

Už nemohu ni kroku dál.“

„Tu bryček není. Kdo jste?“ „Král.“

Uctivě klobouk drvař smek:

„Král? To bych nebyl býval řek.

Na horách není povozu,

cesty jsou leda pro kozu,

sám hrbol, kámen, vývratě:

zde by se jelo proklatě.

Než někam zdejší cestou jet,

líp o holi se vléci vpřed.“

„Nech, synku, dlouhých výkladů:

o pomoc žádám, o radu.“

Na trakač byste, prosím, sed?“

„Proč ne?“ „Nuž doběhnu proň hned,

a po vůli vás zavezu

za hory, za les, za mezu.“

A než pět napočítal král,

s trakačem před ním drvař stál:

„Tož posaďte se, králi můj –

vozívám na něm z lesa chvůj.“

„A nebudeš se ze mne smát?

Víš, král se nesmí směšným stát.“

„Mně směšným není mravenec,

což teprv vy – král, vladař přec?!“

Král sedá; „Jeď, však zvolna s hor,

pamatuj, že jsem stár a chor,

hledej jen rovné chodníčky:

nevyvrať krále do říčky.“

V údolí drvař zastavil.

„Viď, s dědkem jsi se unavil?

Teď abych chystal odměnu:

z mých dcer chceš jednu za ženu?“

„Ach, pane králi, dobře vím,

že děláte si se mnou šprým.“

„Tvé ruce ženu uživí:

jsi hodný, pilný, poctivý?

Jsi zachovalý mládenec?“

„Jsem, jsem, a chatu mám jak klec,

dvě dojné kravky ve stáji,

po dvorku slípky běhají.“

A směleji zrak pozvedne,

utkví jím princce na jedné,

na černovlasé Kačence,

až polily ji ruměnce.

Zakoktá rozčilen a bled:

„Vás, bych si domů odvez hned,

k ženušce budu dobrý muž –

nuž svolte, pan král svolil už.

Je u mne ve všem pořádek,

vždy písní dost a pohádek,

brambůrků v sklepě nechybí:

vím, u nás se vám zalíbí.

Hory nás chrání se všech stran.“

„Jak jmenuješ se?“ „Čunta Jan.

Honzo mi praví kmotr Tkáč –

Tak posaďte se na trakač.“

Sedla a jela princka s ním. –

Král provázel je s žehnáním

a opřen o poslední z dcer

dál spěchal, než byl svatvečer.

„Vracím se do hradu,

otče, jen nerada.“

„Máme tam zahradu.“

„Jaká to zahrada?

Není v ní dostatek

stromoví, ovoce,

zpěvavých ptáčátek

ni rybek v potoce,

není tam jelenů,

laní a štíhlých srn,

bublavých pramenů:

jen pouvadlý drn,

vše je tam, tatíčku,

staré a zpuchřelé –

v lese a v políčku

vše bylo veselé.“

„Máš pravdu, vzpomínat

budeme na hory:

vzpomínky zteplí chlad

královské komory.“