IV. Důvěry víc nemám v sebe ani v žití,

Důvěry víc nemám v sebe ani v žití,

zradilo mě vždycky – dál jdu, nevěříc...

květ, jenž pozdní pučí, hrobní jen je kvítí,

v žalmu vyzní vše, co ret můj chtěl by říc’...

Vše, co ještě dřímá, co mé srdce cítí,

pohřbeno je v duši na dně popelnic...

jen ta slza v oku, jež jak démant svítí,

z řas mých zvolna kane na mou bledou líc.

A Ty – zdali tušíš? Ne! Je, věř, tak lépe –

Velký je a těžký smutek můj a bol!

Nepochopíš nikdy – oči Tvé jsou slepé.

A co bude dále? Hleď, ten květ, jenž vadne,

žhavý jak mé srdce, zlomený má stvol...

u Tvých nohou leží – šlápnout naň, je snadné!