IV. Dvanáct pláče z věže,

Dvanáct pláče z věže,

v hřbitova koutě samovrahův hrob,

na něm sedí on; života rob

ztracený ztracených dob.

Šum

větrů mimo spěchá,

on hledí na svěží les,

na osamělý dům,

před jehož okny kdys kles’.

Mlád

odešel v daleký svět,

a byl by v radostech,

a v slunci žil tak přeblažen,

tak rád – a vzdech –

než s ní se u domku střet’.

Žel!

Jinak chtěl život však obou,

skončil, v hrob zašel a byl tak mlád;

předešel čas,

leč z hrobu nazpět by rád, zas rád

pro nový život šel!

Ven,

hledí k domku! Květů na korunce

chvěje se rosa, on vzdychá.

„Ó živote, radosti, slunce!

Mám věčně se trápit a zticha

věčný jen sníti sen?“

Vzdech’,

do dlani lebku svou klade,

zvon jednou zasténal,

pak ticho zase je všade –

znik! Čas šel dál,

on vzdech, a v hrob zas leh’!