IV. FINALE

Všichni svatí na nebesích,

vyslyšte mou prosbu vroucí,

popřejte mi ještě síly

k zakončení Písně mé!

Čtvrtá věta závěrečná

závěrečný spád by měla,

jak se sluší na moderní

symfonii programmní!

Přání moje jediné jest,

aby všechny muzikanty

v naší milé České zemi

uspokojil opus můj!

Každý nápad homofonní

vymítil jsem ze své Písně,

tisíc pytlů kontrapunktu

pohltila skladba má!

Chromatiku, imitaci,

diminuci, augmentaci,

všechny tyto divy světa

naleznete v Písni mé.

Také moje orchestrace,

doufám, že též uspokojí,

nástroje mé znějí, hřmějí

jako ostrá palba z děl.

Obava však jedna svírá

srdce moje skladatelské,

že as stěží porozumí

literáti Písni mé.

Pro kritiku literární,

uznávám to nepokrytě,

těžký vskutku jesti úkol

posuzovat kontrapunkt!

Podle které estetiky

kritice jest usouditi,

mezi které dravce-ssavce

patří tento opus můj?

Stěží, stěží, dobři lidé,

naleznete škatulku as,

do níž by se daly vtěsnat

pazourečky Písně mé!

Často sám jsem rozumoval,

že Hospodin nebyl doma,

když do mého mozku vstříkli

poesii s muzikou!

Jaký chaos, jaká směska

musí pojít z také lebky,

v níž dva tací dravci sídlí:

poesie s muzikou!

Zde sám čert by usuzoval,

kterou kudlou estetickou

rozpárat by bylo bříško

Bohatýrské písně mé!

Je-li zpěv můj satirický,

ironický, chromatický,

simbolistní, dekadentní,

cynický či epický,

Má-li moje Píseň smysl

buřičský či moralistní,

o tom nechť sbor hlav učených

učeně se pronese!

Akademie nechť sama

vysloví se o mé skladbě,

je-li dosti polyfonní,

zda v ní jiskra talentu,

zda mám dostat první cenu

za práci svou dlouholetou,

nebo zda-li řádné členství

obšťastnit má duši mou?!

Abych sboru učenému

usnadnil však analysu,

sám chci určit materiál,

z nějž jsem sdělal Píseň svou:

Do hluboké velké díže

nasypal jsem pytel pepře,

pytel pepře nasypal jsem

do té díže veliké.

Kopu křenu malínského

rozstrouhal jsem do té díže,

a pak křen jsem s pepřem smíchal

na dně díže hluboké.

Když vše dobře promíchal jsem,

rozmíchal jsem, zamíchal jsem,

mezi pepř a křen jsem vsypal

ještě pytel papriky.

A teď octa hektolitr

nalil jsem vám do té díže

a šest hodin v jednom kuse

hněť jsem toto těsto své.

Když šest hodin byl jsem hnětl

v jednom kuse bez přestání,

nasypal jsem do té díže

ještě pytel hořčice.

Anglické hořčice pravé

namíchal jsem plný pytel

mezi křen a pepř a ocet

a maďarskou papriku!

A teď znovu v potu tváři

míchal jsem vám dvanáct hodin,

hnětl, míchal, míchal hnětl

dvanáct hodin těsto své.

A když moje těsto bylo

dostatečně spracováno,

teprv’ jsem se chutě pustil

do pečení Písně své!...

To je tedy materiál,

Slavný Sbore Nesmrtelných,

z nějž jsem opus vybudoval –

opus svůj – snad poslední.

Tušení mám jakés temné

ve hlubinách srdce svého,

že tato má Píseň čacká

jest mou Písní – labutí...

Věšteckým svým zrakem vidím

nespočetné řady pěstí,

zaťatých a hněvných pěstí

bouřiti se proti mně.

Literáti, muzikanti,

básnílkové, šumaříci,

všechny slavné korporace

podpisují ortel můj...

Umíráček fňuká – kňučí,

kněz mně dává rozhřešení,

a na bílé šibenici

již se houpá tělo mé! – – –

A zde končí Píseň moje,

moje Píseň Bohatýrská,

cinky-linky, klinky-cinky...

Hoši, spusťte oponu! –