IV. Francesca di Rimini.

Prs bílý mladou krví potřísněný,

kam déšť polibků před chvílí se ronil,

jak v nocích máje tichý fontán zvonil

by krůpějemi o mramoru stěny...

Již z dáli slyšet sladké její steny,

vzdech se smíchem, ples za nářkem se honil,

že Charon sám své těžké veslo sklonil

a na Francescu zírá udivený.

„Kde Paolo?“ A bílé ruce spíná.

„Pojď, převezu tě k němu.“ V loďku skočí

a k Charonovi černé zvedá oči.

„On zatracen si tebe připomíná...“

„A já?“ „Vy oba – milosti zde není.“

„S ním zatracena – sladké zatracení!“