IV. Gurre.

Gurrské jezero, jak divukrásně

listím buků lesk tvůj prokmitá,

safíru jak záře, ukrytá

zpola v zeleného kmentu třásně!

Různotvárných vrchů skupení

objímá tě pěkně, bok jim halí

hájů valných jasné lupení

neb i temné jehlí; obé v dálí

splývá ve stín lehce zamodralý.

Rozplynulá v ladné choboty

vláha čistá leží bez pohnutí

jako v poutech sladké dřímoty;

zřídka vánku laškovného dchnutí

v něžné vlnky stříbrné ji čeří,

jež si hrají s rákosinou břehu,

jak by rusalky svých prstů něhu

lichotně mu vily do kadeří.

Drahný čas tu jako v zakletí

jezerní pláň utajená snila

v hor a hájů družném objetí.

Tu a tam jen chatu zrcadlila

rybářskou, ze břeven prostě sbitou,

v rákosí a v olší poloskrytou.

Zřídka nad hladinu modrou vzletla

člunu chudobného plachta světlá.

Z lesu dřímavého k její vodě

jenom laň se brala svižným krokem,

obhlížela, pijíc, v jasném brodě

krásnou hlavu tichosnivým okem,

prosta bázně: v tichém údolí

zřídka plnily jí srdce steskem

zlověstného rohu hlaholy

s láním ohařův a toulů chřestem.

Tak dol tento dřímal tichý sen,

až kdys Valdemar, sem zbloudiv lovem,

půvabem té strany okouzlen

nový vděk jí přidal mocným slovem,

vyvěživ tu v krásném jezeru

hradu malebného nádheru.

Do samého středu vodní pláně

základ položily dělné dlaně

a jak vlivem čarodějné síly

chvatně vyrůstal ten zámek bílý

z modrých vod; teď rozkošně tam ční

jak byt rusalek hrad jezerní,

vypínaje k nebi sněžným třpytem

ve zdí pevných pasu kruhovitém

stěny, kteréž zdobně ubrány

v hojné arkýře a pavlány,

štíhlé věže s krovem špičatým

nad cimbuřím pěkně zubatým –

a to všechno bělá se i pod ním

třaslavými stíny klínem vodním.

Sličné choti za svatební dar

odevzdal to sídlo Valdemar.

V zátiší tom hnízdo přeskvělé

královští si našli manželé

pro líbánky blahé; pobyt milý

s nimi dvořanů jen hlouček sdílí.

A líc jezera bez chmury, vrásky,

chlumů sbor, jenž ku zrcadlu tomu

spřádá v rámec jarní zeleň stromů,

zdá se s nimi plesat blahem lásky;

v listí, vlnek roztouženém šumu

s nimi celý kraj sní sladkou dumu.

A když bludný skald se kolem beře

houští bukovou, tu svůdné lesky

v zapletených větví snivém šeře

odloudí jej časem s lesní stezky;

kráčí dále za loudivým kmitem

a tu náhle, vyšed z lůna háje,

stane opojen: Jak vidmo báje,

skví se před ním v dolu rozložitém

modré jezero a v jeho středu

zjevuje se užaslému hledu

v podvečerním lesku proměnlivém

čarokrásný zámek běloskvělý,

jako leknín obrovský, tam divem

z jezerního klína vypučelý.

Tu dech nadšení mu duši zvíří,

okem starým bleskne zápal junný,

prsty ponoří se v harfy struny

a zpěv jasně zahlaholí v šíři:

Tvou chválou, ó Gurre, zní harfy hlas:

Jak oko Freje

z těch bujarých lesů, tvých zelených řas,

tvůj modrojas

plá milostným leskem a slzou se směje!

Pryč, Frejo, ty lichá bohyně!

V té jasné tůni

zrak jiný se obráží nevinně –

té hladině

jen Dagmary krása i lahoda trůní.

Jak holoubek rajský přiletla sem

do bitevních vírů

a sklonila s milostným pozdravem

na dánskou zem’

květ nového štěstí a ratolesť míru.

Již zapomněl na vřavu bojovnou

náš slavný kníže;

teď láska jen rukou laškovnou

hruď rekovnou

mu rozkoší plní a růžemi víže.

Zde v úkrytu sítí andělských vnad

je pevně zpředen.

To jezero modré, ten bílý hrad

a vonný sad

dvou blažených duší jsou rozkošný eden.

A milosti jejich opojný dech

kraj celý plní;

jím ševelí sladce lesnatý břeh

a v lásky snech

i jezero kolem se toužebně vlní.

Ó jezero Gurrské, perlo vod,

blaž ve svém lůně

tu dvojici vzácných vděkův a cnot

a jejich rod

ať kraluje věčně na Knudově trůně!

Jako mraku stín po květné nivě

sadem, jenž se s Gurrským zámkem druží,

v chodbách, které utkány jsou z růží,

štíhlý Strange bloudil zádumčivě.

Jaro vábně zevšad otvíralo

tisíc poupat v pestré nádheře

a též kolem hradu vděk svůj stlalo

po širokém hladkém jezeře,

jehož klín tu zářil na vše strany,

z azuru a zlatých blesků tkaný.

Čarovná tam vesny berla místy

vyloudila kvítka bílá, žlutá –

světélka, víl rukou zažehnutá;

kahánce k nim plovoucí jsou listy.

Voda kolem, slunce zlatem sytá,

v jemných vlnkách jiskřivě se kmitá,

hrajíc vábně svity měňavými

až tam, kde se v její nitro hloubí

zelenými stíny, třaslavými,

chlumů obrysy, jež břeh jí vroubí.

Vůkol ráj a v ňadrech peklo málem.

Rvou je muka lásky beznadějné

s žarlivostí krutou v žehu stálém.

A ty sžírající boly tejné

živit musí, rozpalovat znova

každým okamžikem. Vidět musí

stále ty, již srdce rvou mu v kusy

každým hnutím svým a zvukem slova:

V rozkoši a trýzni ustavičné

musí hledět v nedostižnou záři

tváře zbožňované, rajsky sličné,

která jiného svým vděkem daří.

A muž srdce jejího – ach, žel! –

milovaný jeho velitel,

důvěrníkem lásky své jej volí,

arci netuše, že každou zvěstí

o své lásky neskonalém štěstí

do srdce mu vlévá žhoucí boly.

A pan Strange musí krýti před ním

démona, jenž sápe duši jeho,

maskou účastenství přátelského

nebo dvorním pochlebenstvím všedním.

Proto nejraděj, kdy možnosť přeje,

se svým žalem do samoty spěje.

Tak i nyní. Došel vonným sadem

k otevřené brance, od níž schody

mramorové běloskvoucím řadem

sklánějí se k lemu jasné vody.

Sadu zeleň plazivá též splývá

bujně po nich v čisté vláhy klín.

A hle! na stupních zde odpočívá

v tichém snění panoš Dagmařin.

Hoch to sličný: Kolem hladké líce

dívčí krásy, divujemné pleti,

vlasy měkké, volně splývajíce

ve prstenců světlých bujné změti,

jak len jasný s lehkým zlata třpytem

v šíj se valí v toku vlnovitém,

ale k bělostnému čelu hladce

přilehají, zastřiženy krátce.

Na ztepilé těla údobě

září hebký oděv bělorůžný

v hojných třásní zlaté ozdobě.

Jako kolouch štíhlý je a pružný,

každé oko přirozeným vděkem

poutává, když kněžnu provázeje

síní skvostnou, po koberci měkkém

jako motýl zářivý se chvěje.

Nyní pohlíží zde v tichém snění

na stříbrnou vláhu, která líbá

mramor stupňů, perlí se a pění;

na labuť, jež ladnou křivkou shýbá

svoji táhlou, sněhobílou šíji

k růži leknínu, jejž zvolna míjí

křišťálovou vlahou vážně plujíc,

sněhová v ní křídla odstiňujíc.

Skvostná čapka v rukou panošíka

spočívá; s ní kypí péro řásné

a kde s lemem zlatým brk se stýká,

zaskvívá se klenot sponky krásné:

drobné granáty tam jiskrou hravou

upřádají hvězdu rudožhavou.

Jeho prst si s lesklým šperkem hraje

a zrak často do klína se smeká

na ty lesky, pýchou plápolaje.

Ztajila mu tráva sadu měkká

kroky chodce teskného, jenž za ním

v otevřené brance nyní stanul.

Hoch se bavil dále sněním, hraním,

i zpěv přitlumený se rtů svanul:

Daleko na Jutském břehu,

na výstupku skalných lad

v šumu vln a vichrů šlehu

strmí otce mého hrad.

V jizbě vrčí kolovrátky,

venku slyšet racků smích, –

vzpomínka mi kyne zpátky

v teplo loktů mateřských,

odkud spěl jsem v cizím roji

za královnou svojí.

Sestry mé si tamo hrají

s lasturami pod skalou,

jasné vlásky proplétají

maceškou a fialou,

bratři moji za kořistí

pouští v oblak sokola,

meče brousí, přilby čistí,

s vínem roh jde do kola –

Mne tu služba tichá pojí

ku královně mojí.

Ať se bratři těší zbraní,

sestry píseňkou a hrou –

Vlídný zrak mé jasné paní

mou je slastí veškerou.

Zaslechnu-li šelesť kroku,

pod nímž blaho rozkvetá,

srdce moje v rychlém skoku

v ústrety jí zalétá,

touží v sladkém nepokoji

po královně svojí.

Když se na rtu milostivém

slunný úsměv rozlije,

dlaň se zachví milým kyvem

jako vánkem lilie:

vichorem jí k noze spěji

nedočkavě na ten kyn,

vyhledal bych k těše její

perlu skrytou do hlubin,

démant v horských skřítků znoji

pro královnu svoji.

Však též ruce tyto jednou

uchopí luk, meč a štít,

těžkou přilbu v čelo zvednou,

budou smrť a zhoubu sít.

Jako vichr na komoni

poletím, kde slávy hlas

do třeskotu kopí zvoní:

Valkýry mne skryje vlas

pokleslého v lítém boji

za královnu svoji!

Vyrušen v tom blízkým šustem, vzdechem,

panoš ohledl se, povstal spěchem.

Strange však, na stupeň k vody lemu

volně usadiv se, pozval hoše

vlídným pokynem, by sedlo k němu.

Blahosklonně ptá se vlekonoše

po všem, co se kolem kněžny děje,

pozorností pilnou provázeje

všední příhody a rozmary.

A hoch dosti vypravovat může:

vždyť den celý kolem Dagmary

poletá jak motýl kolem růže.

Teď mu sděluje, jak pluli včera

po jezerní pláni za večera.

„Král a kněžna pod nachovým krovem

spočívali spolu v zádi člunu

na sedadla rouše brokátovém.

Skald jim ku potěše harfy strunu

často rozechvíval umnou rukou

v bolnosladkou píseň libozvukou.

A když ustával, jen vesla tepot

mísil se a vlnek snivý šplun

v milostný pod baldachýnem šepot.

Lehce kolébal se skvostný člun

po hladině vodní; na té hrál

místy odlesk výhně zlatorudé,

v nížto západ proměnlivě plál.

Světla kouzelná se chvěla všude,

kam jen spěly opojené zory:

Od oblak, kde rubín s topasem

stíhaly se vábným zápasem,

žár ten splýval na lesnaté hory

a slal hájům do třepetných listů

tu déšť granátů, tam ametystů.

A dál od studnice těchto září

jevily se chlumy vlnité

jako v lehkém fialovém šláři,

ještě dál jak modrem ovité,

až pak halily se zadumaně

v temné stíny na protější straně.

A zde uprostřed té vodní nivy

v oněch čarolescích rudoskvělý

strměl hrad, jak báje výtvor smělý –

zřeli jsme krás netušených divy!

Zrakům žasnoucím se objevil

kraj ten známý v rouše pohádkovém,

že sám kníže časem ulevil

vytržení svému vzletným slovem.

Tak jsme pluli. Kněžna skrání

přitulena choti k ramenu,

zrakem těkala po vodní pláni.

Tu ve světel čárných mihotání

drobnému jsa roven plamenu,

stulíku květ nad okrouhlým listem

blízko lodice ve brodu čistém

zasvítil se jako ryzí zlato.

,Hle, jak sličný květ!‘ z úst kněžny vzdechem

splynulo a v okamžiku na to

ruka moje z člunu vyhnutá

urvala květ bleskurychlým spěchem.

Než v tom prudkém hnutí s rohem vesla

sponka čapky málo přitknutá

setkala se, do hlubiny klesla.

Nedbaje té ztráty podal jsem

kvítko kněžně. Ona blahosklonně

přijala je a pak s úsměvem

sáhla k ňadrům po zářivé sponě,

která zdobila tam pláště řasu.

,Nahradím ti, co jsi ztratil pro mne!‘

pravila i sama za okrasu

tento šperk mi přitkla k čapce skromné.

Viz ten skvost! Jak milo zraky pásti

na té něžné hvězdě rudoskvělé

z granátů; to z útrob její vlasti

krve krůpěje jsou zkamenělé – –“

V rozčilení mocném Strange sáhl

po panoší čapce, sponku stáhl.

Domnívá se hoch, že šperku krása

žhavé oko rytířovo zžásá,

že jej mocí neodlučnou baví

jisker červených roj mihotavý,

že svým leskem třepetným jej slní

a teď jemnou vláhou zrak mu plní.

Ale jiné myšlénky a city

nade skvostem, k němuž hlavu kloní,

duší Strangovou se rojí, honí

jako plaché kaménků těch třpyty:

Tato ruměnná stolístka světla

v ráji, nedostižném jemu, květla

a ten eden v její drobné listy

nadýchal své vůně éther čistý.

Tato hvězda jiskřivá se skvěla

v nebi jeho snů, tam ve úkrytu

ňader andělských se družně chvěla

každým hnutím líbezného citu...

Drahnou dobu Strange zadumaný

hvězdu granátovou prsty svíral,

otáčeje klénot na vše strany

na hru jisker dovádivých zíral.

K posledu sňal baret svůj a hbitě

šperk, jenž tam se míhal v rudém svitě,

s něho stáhl, zatknul tuto sponku

za obrubu čapky panošovy,

provázeje rychlý pohyb slovy:

„„Z rubínů ten květ na zlatém stonku

velikostí, leskem, hvězdy tvarem

srovnává se s královniným darem,

ale nad ním povznešen je cenou –

valný zisk ti vzejde šperků směnou.““

Avšak panoš výměně se brání:

„Ne, mně dražším lesk té chudší hvězdy –

vždyť mi bude připomínat vezdy

Dagmařinu přízeň její plání.“

„„Dražším ti ten skvost – Nuž, přidám zaň

ještě zlata hrsť!““ A Strange z pasu

měšec vyškubnul a jeho dlaň

plna vábivého peněz jasu

k pážeti se vzpjala. Však ten vrtí

zlatorusou hlavou. „Ne – ne pane!

Šperk ten drahý nevydám leč smrti.“

Hněvem oko Strangovo teď plane.

Čapku panoší, k níž vlastní zdobu

připjal prve, chlapci na klín vmetl

s měšcem plným; skokem prudkým vzletl

a hlas věstil podrážděnou zlobu:

„„Mým být musí, musí tento skvost!

Musí, chlapče! Přízeň královnina

nových darů popřeje ti dost.““

A šperk hochův pevně na hruď vina

Strange sestupuje chvatně dolů

k jezeru, kde člunu přída šedá

z rákosiny husté povyhledá.

Nedbá, že hoch v nevoli a bolu

za ním kvapí, za obrubu roucha

chytá jej a hledí vyrvat sponu –

panošových proseb neposlouchá,

nedbá jeho výčitek a stonů.

Unikl mu Strange rychlým krokem,

na člun lehký přenesl se skokem –

odrazil jej veslem ode břehu –

člun se rozkolébal v pěny sněhu.

„Vrať mi skvost můj!“ páže s břehu kvílí.

Nadarmo. Člun letem dále plyne

a v něm Strange chmurné čelo chýlí

nad sponou, již ruka k srdci vine.

„Vrať mi skvost můj!“ Hlas tam hyne lkavý.

Měšec, jímž hoch mrštil rozhořčeně,

o člun zazvonil a zmizel v pěně –

Strange nepozvedl ani hlavy.

Sad, jenž na umělé výspě pučí

pod hradem, vod Gurrských u náručí,

v části jedné, nepřístupné jiným,

nejčastěji krále s chotí vítá

a jich lásce úkryt vábný splítá

houštin vonných labyrintem stinným.

Všechno plesem bujarým tu hýří

v různém vděku májového kroje:

onde větve červánkem se pýří,

tu je halí sněhu třpytné sloje;

spousta květin ze záhonů týčí

hlavinky své s modrem, nachem, zlatem

jako tlupy krásek trpasličí,

pestřící se karnevalu šatem.

Ale růže kralují v té říši

květů nesčetných; běl, červeň jejich

všude vévodí v těch květných rejích,

zevšad pozdravy jich vonné dýší.

Sklánějí se také skvostým lemem

nad okrouhlým onde vodojemem,

z jehož vody uprostřed se vznáší

socha fantastická; její pysk

chrlí vzhůru skvoucí vodotrysk,

jenž pak shora sněhově se práší

a těch rudolístek sbory sličné

rosí v jemné pršce ustavičné.

Avšak nejkrásnější dílo tvoří

růže tam, kde hebounké jich pruty

v živý baldachýn jsou vyklenuty,

který květem nespočetným hoří.

Přiměla je ruka zahradničí,

že jak břečtan kostru z lehkých tyčí

hustě obetkavše se všech stran,

lásce spředly čarokrásný stan.

V této stolístkové jeskyni

statný Valdemar se k nohoum sklání

srdce svého něžné vládkyni.

O koleno její opřen skrání

zpola sedí tu a klečí zpola

na ruku jí tiskna rety vřelé

a v líc, po níž závoj dum se stele,

toužebným jí zrakem patře z dola.

Kněžna zraky zamyšlené klopí,

ale prsty levice se topí

ve králových vlasů rusé vlně,

sklouzají též na šíj láskyplně.

Libý polosvit se vkrádá stěnou

ze květův a poupat upředenou,

chvějící se jemně v dechu vonném.

Vchodem skrýše líbezné je zříti

stromů tlupy malebné, zář kvítí

pod motýlů duhokřídlým sborem

a přes nízké sadu omřížení

jezera tě loudí modré skvění;

po zrcadle třpytném pohled těká

za bělavou plachtou do daleka,

odkud zírají sem břežní chlumy

clonou par, jak stínem tiché dumy.

K šeptu vodotrysku slova něžná

přidružili Valdemar a kněžna:

„O čem dumáš, drahá?“ „„Kmit’ se duší

noci dnešní sen.““ „Byl vzácný videm

či v něm duch tvůj zvláštní význam tuší?“

„„Byl z té příze obvyklé, jíž lidem

anděl snů ruch zemský pozastírá,

k níž si volně pestrá vlákna sbírá

z říše možnosti a nemožnosti –

prostý sen, jejž slovo kouzla zhostí.““

„Slovo tvé mu spíše přidá vnady.

Sděl jej, prosím.“ „„Že se volně nesu

říší vzduchu nad zemskými lady,

zdálo se mi. Spousta niv a lesů

mizí dole v nedozírno temné

a rej světlých obláčků mi spřádá

jiný kraj ze svojí příze jemné.

Houstnou beránčí ta vzdušná stáda

pod mou nohou, která lehce pílí

přes vlnivý koberec ten bílý.

Zářivá mé pouti kyne meta:

Prostřed větrného toho kraje

za zdí z oblak utkanou, jež hraje

nachem červánků, sad luzný zkvetá.

Znáš to kouzlo tajemné, jímž zdobí

krásný sen své zjevy bezpodstatné:

nech jen snímky zemských věcí robí,

všední tvary skutečnosti matné,

vždy je daří zvláštním čarosvitem,

světel hrou, jíž nezná země tato,

v nichžto srdce, divnou touhou jato,

chví se nevýslovně sladkým citem;

pěvčí obraznosť ni oblasť báje

nemá září těch – to předsvit ráje!

Kouzlem takovým sad onen kynul.

A zjev jasný v nadpozemské vnadě

růži zářivou, již utrh v sadě,

otevřenou branou vstříc mi šinul.

Vidina ta divná, anděl světlý,

vznášela se nad plamenným prahem,

jak by útvar mlhy, z moře vzletlý,

chvěl se jitřních nebes žárným svahem,

v zoři, žhoucí svitem drahokamů,

jež naň sype odlesky svých plamů.

A ta růže ve vztažené dlani

velká, krásná, líbezně se pýří

jako nejkrásnější červan ranní,

a dech vůně opojivé šíří.

V lupeny své rosné duši táhne,

jež k ní touhou nevýslovnou práhne.

Chvátám, letím k tomu zdroji blaha,

po květu již ruka chvějná sahá,

dlaň ji chápe již – Tu náhle hasne

anděla i sadu vidmo jasné,

klesám do propasti nedozírné.

Veta po bělostných mráčků stádu,

mračen bouřlivých jen shluky vírné

provázejí mne v tom strašném pádu

s prahu ráje do hlubiny bezdné –

v temno hluboké se pohled hříží –

tma kol kolem – nikde jiskry hvězdné –

jenom blesky chmurami se kříží.

Jenom růže, již dlaň ke rtu zvedá,

v temnotách mi září rajskou těchou,

opájí mne něhou sladkodechou.

Na srdce ji vinu – Leč, ó běda!

do ňader mi vniká osten dravý,

srdcem raněným bol zmítá žhavý;

zděšena teď růži ke rtu vinu –

ohněm žehá jej – a kam ji šinu,

všude osten ukrutný se vtiská,

mučí děsný žár, krev z údů tryská. –

Avšak hle! Ta každá krůpěj krve,

jež pod ostnem do propasti slétá,

v pádu mění se: z ní růže zkvetá

rovná půvabem svým růži prvé.

Vzduchem chvějí se ty růže se mnou,

vůkol mne již oblak jasný tkají,

linou ke mně, však teď nežehají,

lichotně mne halí řasou jemnou,

až pak země dopadnuvši v letu,

klesám jako v hebké lože vonné

na houšť jejich; skráň ve spoustě květů

jako v červánkových vlnách tone.

Růžová zář jejich plaší chmury

kolkolem – vše svítá – ranní zoře

topí vábný kraj ve blesků moře

a líc milená mě vítá s hůry –

tvoje líc to, nakloněná právě

nad mým ložem, kde jsem procitnula –

venku budila se v plné slávě

jitra kníní, květnou vůní dchnula.““

„Sen tvůj pravdy obrazem je z části.

Moje Dagmar perutí snů vzletá

k nivám edenu, své pravé vlasti,

a s nich nosí do temnoty světa

růže nebeské. Mně, hroudy synu,

přináší ty květy serafinů,

z nichž pak line z jitra do soumraku

rosa blahostná do mého zraku,

jejichž vůní v čistém opojení

den můj celý v rajský sen se mění.

Ano! Tebe ve snu eden vítá –

mně však tebou na zemi zde svítá,

tká své čarolesky v moje bdění.

Zde můj ráj: to tiché Gurre smavé,

tento hrad, ten ostrov, tato cela

z růží utkaná, ty vlnky hravé,

chlumy kolem, krajinka ta celá.

Po ní tvoje blízkosť, tvoje láska

svity kouzelné, tak vábné stele,

že jich nechová ve přízi skvělé

ani duhobarvá snění páska.

Někdy myšlénka se čelem kmitne,

že to právě sen; strach duši chytne,

aby skutečnosti drsné tknutí

nepřineslo hrozné procitnutí.

Vari, myšlénko! Jsou skutečností

tyto zjevy rozkošné, ty růže

kolem vůni pozemskou jen hostí.

Ruka vztažená je trhat může

po chuti – též ostny jejich cítí –

do kadeří tvých je mohu víti

v žárný věnec na hlavinku něžnou –

nad čelo – sem ruměnnou – sem sněžnou – –“

Ve hře milostné král ustal náhle.

Kdesi za jezerem, z dálných strání

ozvalo se zatroubení táhlé,

ozvěnou se neslo vodní plání.

Je to rohu válečného hlas.

Někde zbrojnoš na sousedním hradě,

mysl k dumám bohatýrským ladě,

pro potěchu rozhlaholil as

roh ten divoký, jenž syt jsa míru

touhou zařičel po bojů víru.

Mžikem ruka manželova klesla

s čela Dagmary, kam růže tkal,

vzpřímilo se tělo, skráň se vznesla

a sluch jeho bystře naslouchal

rohu toho třepetnému vřesku;

oko zahrálo mu v divém lesku.

Než jen chvilku bohatýrský duch,

vzbuzen rohu bitevního skřekem,

krále unášel ve války ruch,

lásky nevolníka změniv rekem.

Šlehal chvilku jen Valkýry vlas

jeho vzpjatou skráň, a pak se svezlo

na kleslou zas Frejy měkké žezlo

a svit bojechtivý v oku zhas’.

Usmíval se znovu ženě vstříc,

jež svit onen vidouc přiskočila,

starostlivě k němu vzhlédajíc

šíj’ mu rukou pevně obtočila,

jako v bázni, aby démon války,

jehož drsný jek se ozval z dálky,

neurval jí drápem zkrvavělým

toho, jenž jí blaha světem celým.

Ale král ji znovu k sobě vine.

Opustiv teď hnízdo z růží stinné,

nazpět do hradu se s chotí beře.

Jednou rukou bok jí obestýlá,

v druhé časem zdvihá nad kadeře

haluz květuplnou, svislou s keře,

aby volně prošla Dagmar milá.

V dáli umlkla již hudba rohu.

Ticho kolem – jen krok obou zvučí

a kol zářícího květem hlohu

oblak hmyzu křídlatého bzučí.

Jenom vlaštovčí dva tiché hlásky –

s výše, kde se tulí hnízdo drobné

římse hradní v arabesky zdobné,

štěbetají blahou píseň lásky.

Tam, kde těká slunce pablesk zlatý

nesměle po vnitřní stěně hradu,

oblouk za obloukem rozepjatý

nad nizounkých sloupů valnou řadu,

v povýšeném patře do nádvoří

otevřenou vzdušnou chodbu tvoří.

Všechno mramor, rojem ozdob krytý,

jenž se míhá bělavými třpyty.

V jednom z oblouků těch zakaboněn

sedí Lykke. V objetí meč svírá,

nad ním hlavou čupřinatou skloněn

o zářivý jilec bradu vzpírá.

Před ním na zdi leží přilba sňatá

mocných křídel, neobvyklé tíže;

na ní zroben ze stříbra i zlata

trčí klénot ve podobě kříže.

Nuda dřímá v lících zarputilých

a zrak časem s pohrdou se smeká

do nádvoří, kde roj pážat čilých

ve hře dětské rozmařile těká,

roztřásaje v běhu pestré stuhy

šatů hebkých s různým šperků kmitem

jak roj libel v čarolescích duhy

honící se lesním nad pažitem.

Nelepých dum jeho pásmo matné

přerváno. Ve mramorovém loubí

rozlehly se náhle kroky chvatné.

Z šerotajné korridoru hloubi

král se vynořil. Onť hradem kříží

Stranga hledaje. Pan Lykke vstavá,

jeho líce mrak se rozprchává

a skráň hrdá před králem se níží.

„Víš-li, kde pan Strange?“ vládce zvídá.

„„Nevím, pane!““ Lykke odpovídá.

„„Kdos mi pravil, že jej onde k boru

plouti viděl na kocábce vrátké;

pravda-li to, jistě z toulky krátké

brzy vrátí se ke službě dvoru.““

Králi mráček na čelo se plíží.

„Snad jej nudí tato výspa tichá,

snad ten život poklidný jej tíží,

po šumu a ruchu města vzdychá...?

Jako vězeň v těchto snivých lesích

touží as po Ribských šumných plesích.

Vylétá si z tíše mého hradu

do okolních sídel pro náhradu –“

„„Promiň, pane můj, že hájím druha:

Není Strange již, čím prve býval,

když jak perla dvořanů se skvíval,

kvasů král a paní hladký sluha.

Delší čas již věsí divnou změnou

hlavu v tajné dumy pohříženou,

prchá v samotu a ticho hledá.

Ze rtů vyhoštěn je úsměv slunný,

prsa vzdychají a líce bledá

jeví žalu tajemného runy.

Jistě tento vzduch, tak luzně dchnoucí

růžemi, tak plný něhy vroucí,

sladkým jedem lásky přesycený,

původem je této smutné změny.““

Králi úsměv z líce chmuru plaší.

„Pěkně velebíš vzduch mého dvoru,

líbeznou tu výspu, radosť naši!

Brlohem ti otravy a moru.

A což, medvěde ty škarohledý,

což hruď pancíř ledový ti pásá,

což tě straší láska, milosť, krása

jako třpytná číš, jež chová jedy?“

Odvětil mu Lykke s vážnou lící,

vnitřním rozruchem se lehce rdící:

„„Ženu mladou mám i sličnou dosti.

Když se do pochvy meč ve cti kryje,

když jsem sproštěn dvorních povinností,

srdce roztoužené vstříc mi bije

a rád vcházím pod rodinnou střechu,

jež mi skytá věrné lásky těchu.

Však má láska není jařmo růžné,

nedůstojné pouto šíje mužné.

Není studnou sladkých slz a vzdechů.

Zřím-li muže, který ve jhu měkkém

chabě klesá, zmámen ženským vděkem,

který šepotaje něžná slova

na hedvábném klíně hlavu chová,

zírá v nebe své pod jasnou kštici,

plesaje, když rajskou holubicí

k němu slétá ručka úbělová:

– víš, o pane, že rád mluvím z příma –

tu cit nevole mou duši jímá.

Tak jsem utvořen! Co změklé, pane,

nevhod bytosti mé drsnohranné.

Nad boj s berserky, věř, těžší úkol

vložil jsi, ó králi, na mé plece

spjav mne do té zlaté Gurrské klece.

Hrdličí to cukrování vůkol,

rokot zlatých strun a růží něha,

ten vzduch vonný, plný sladké mdloby –

dusnou tíhou na prsa mi lehá.

Medvěd jsem, jak děl jsi; znám se k tomu.

Ano, medvěd spadlý do útroby

meduplné zdoupnalého stromu,

kde se chycen sladkou šťávou dusí,

jež teď pysku mlsnému se hnusí.

Dřív jej vábila – leč duch můj stále

nechutil si sladkou něžnosť onu,

v níž tu z rána do večera tonu.

Zde mi teskno – nudou zhynu v mále.

Jak ten mořský pták, jenž křídlo zvedá

jenom do mraků, kde bouř se líhne,

tak má bytosť celá k boji tíhne.

Smutně, viz! ta přilba ke mně vzhledá –

,kdy zas vrahům zablýskám?‘ se táže

a meč někdy k tomu zaharaší

výčitkou: ,Což uvadlo tvé páže?

Zapomněl jsi slavné družby naší?‘

Ó kdy vzejde opět krásná chvíle,

že ta přilba zaplá v záři rudé

a meč vrahům vypravovat bude

o ramenou dánských pádné síle?!

Ó, kdy král můj, pouta vábná střesa,

vypna opět hrdosmělou hlavu

vylétne jak orel pod nebesa

světem šířit dánskou moc a slávu?!““

Domluvil. Jen rty se mocně chvějí,

zraky planoucí na králi tkvějí.

Ten se mlčky do myšlének noří,

jarým zápalem tvář lepá hoří,

hlava vypjata, zrak bludným svitem

v daleku se toulá neurčitém,

až pak vece, tvář si přejev dlaní:

„Kroť se, Lykke milý, dočkej času! –

Však teď dole svolej lovců chasu.

Chci se vydat na veselé štvaní

v bory za jezerem – Pojeď se mnou!

Honců vřava, rohů hlaholy,

chrtů běh a třepot sokolí

snad tam zaplaší tvou nudu temnou!“

Jedna fortna hradu poukryta

dřímá ve zdí mocných šeru stálém.

Jenom ranní paprsek se kmitá

chvíli v jemných zdobách nad portálem,

plodech sochařovy pilné ruky.

Hlaviček a křídel mračna hustá

vytesal tam, andělíčků shluky,

z jejichž vlnění milostně vzrůstá

nade brankou soška Spasitele;

široko jest jeho náruč svatá

pod laskavou tváří rozepjata,

jako by zval na hruď lidstvo celé.

S postavy té svit se šíří dolů

na dubovou branku, stříbrem kutou,

s řezeb hojnou směsí provinutou

stříbrem květných liliových stvolů:

řezby tyto v různém zjevu, znaku

skutky milosrdné jeví zraku.

Posléz pod brankou zář stupně zlatí,

jež se v šerou vodní hloubku tratí.

K nim v tu dobu den co den se blíží

šerý člun, jejž náklad divný tíží.

Postav smutných tlum tam oko vídá,

vpadlých tváří, v cárů pustém kroji,

jak by nádheře to slala bída

poselstvo ze strašné říše svojí.

Tak i dnes. Člun k tajné brance pluje

se skupinou mužů, žen i dětí, –

truchlých zjevů z bídy různé sluje.

Pod bílým tu vlasem, vrásek změtí

z oka vyhaslého slza kane

do haleny kmeta rozedrané;

vedle matka, kloníc v žalné mdlobě

umořenou líci, bledé robě

tiskne na vypráhlé mléka zřídlo –

Všem tu schouleným pod sudby tíhou

rozedralo kruté sudby rydlo

obličeje mnohou strasti rýhou.

K fortně připluli a stupně její

naplnili směsí truchlých zjevů.

Nedočkavě oči matné lpějí

na oblouku fortny, branky dřevu,

jako by jim odtud v temno hoře

zasvitnouti měla spásy zoře.

V tom aj! slunce na skráň Spasitele

vdechlo mihotavou aureolu,

pak se smeklo na andílky dolů, –

a teď v záři jeho libě skvělé,

padší v otevřenou právě branku,

viděti je sličnou postavu,

zatopenou v jitřní záplavu,

jako světlorouchou nebešťanku.

Rajských luhů zjevení jak luzné

zaskvěla se Dagmar tlupě nuzné

v roucha prostého jen bílé řáse,

bez klenotů, v čiré vlastní kráse.

Vedle ní se štíhlý panoš jeví,

vzácně krásný postavou i tváří –

tak hoch rajský v malbách na oltáři

provázívá půvab svaté děvy.

Jak by linul obraz tento dvojí

v okolí též čistou záři svoji,

líce žebráků se jasní náhle:

naděje se v kalných očích nítí

a jak motýl na podzimní kvítí

mdlý též úsměv sedá na rty zpráhlé.

Dagmar v suchou dlaň, jež k ní se šine,

klade třpytný kov; tu dary jiné

z náruče zas béře panošovy,

rozdílí je s laskavými slovy.

Ba, i děcko z rukou matky bědné

zdvihá k sobě, pamlskem je sytí

a pak šinouc k němu v ruce jedné

hříčku, jež se v cetkách lesklých třpytí,

druhou hladí světlé jeho vlásky

a zří blaze, jak mu očka malá

rozjiskřila radosť neskonalá –

něžný obraz mateřské to lásky.

Takto šíří na vše strany těchu,

blahý ševel vděčných slov a vzdechů.

Než co muž, jenž tamo klečí stranou,

bez pohnutí trvá, beze slova,

tvář si hale rouchou obervanou?

Jaké přání zjev ten chmurný chová?

Blíží se mu Dagmar; peníz blýská

v ruce krásné, jež se chýlí k němu.

Ale muž jí hlavou k roucha lemu

poklesá, rty v jeho třáseň vtiská.

„Vstaň! Co přání tvé?“ dí Dagmar jemně.

Žebrák nesměle tu vznesl témě.

Zjevila se kněžně lebka holá

obetkaná šedin sporou změtí

a tvář hlubých vrásek, mrtvé pleti.

Obrví však dosud temné, husté

na zapadlé oči stín svůj klade;

z těch se chvilkou jiskra plachá krade

jako bludné světlo z tůně pusté.

A hlas jeho přitlumený sténá:

„„Bída krutá, pro niž není jména,

jest mým údělem. Leč k tomu prahu

jinou, než ti kolem, nesu snahu:

za svitem jdu rajským, který splynul

do pekla, kde živ já trýzní hynul.

Býval čas, že otevřeno stále

vítalo mne sídlo mého krále,

hrdě před ním hlava má se nesla

v lesku velebném; teď noha psance

s žebráky se plíží k tajné brance,

aby k noze bídná leb ti klesla.““

Dagmar vlídně k ubožci se sklání:

„Kdo jsi, starče? Vstaň! Své sděl mi přání!“

„„Mutný kouř jsem pohaslého žáru,

sláva padlá, rozplynulá v páru,

zašlé důstojnosti stopa chará –

stín jsem kněžice kdys Valdemara.““

Ustoupila Dagmar mocným hnutím,

k ubohému shlíží s ustrnutím.

„Chotě mého strýc – jenž roky valné

ztrávil v temnu Oringsborské věže?!

Biskup Valdemar – v té tlupě žalné,

v rouše bídy, u mých nohou leže?!

Klečeti zde nesmíš – Povstaň přece!

Nedůstojnou mošnu s beder sejmi,

žebrácký plášť s posvěcené plece –

Vítán buď! Ó povstaň! Požehnej mi!“

„„Nehoden jsem posvátného stavu.

Tobě žehnat mám? Já – dlaní touto,

zločinců jež nesla mrzké pouto?

Tobě vznést ji nad andělskou hlavu? –

Přicházím jen zlíbat nohou sledy

cherubu, jenž zjasnil noc mé bědy.““

„Nemluv tak! Pojď hostem v síně naše!“

„„Vstup mi navždy zamčen krále hněvem.

Ukrývat se musím před ním plaše,

jako noční stín před slunce zjevem.““

„Hle! sám Kristus kyne s toho vchodu

s láskou všemu člověckému rodu.

Každému, kdo tudy vchází, šíji

svatým štítem pohostinství kryji.“

Kněžna prosebným jej zvala okem,

chopila se ruky jeho mile,

až kmet povstal, vrávoravým krokem

stoupal k fortně, kam jej vedla čile.

Dagmar ještě ohledla se s prahu,

rukou tlupě mávla na pozdrav.

Díkem šumným rozloučil se dav

s andělem, jenž zjasnil jeho dráhu,

a zrak jejich prodlel ještě chvíli

na brance, jež ukryla zjev milý,

jak by zapadlo za mraky tmavé

jarní slunko krásné, usmívavé.

Člun, jenž přivezl sem bídu čirou,

odplul zjasněn nadějí a vírou. –

Hochem sledováni, chodbou šerou

Dagmar s hostem do hradu se berou.

Pod shozeným pláštěm žíně hnědá

na starci se jeví, řasou hrubou

k zemi splývajíc, a pod obrubou

sandál nohy bosé povyhlédá.

Uvádí ho kněžna do komnaty.

Páže propouští. Jsou sami spolu.

Na křesla jej zove brokát zlatý

k posetému drahokamy stolu.

Ale stařec smutně vrtí hlavou:

„„Ty mne vítáš s lící přelaskavou,

mojí ruky dotýkáš se vlídně –

Víš-li pak, co bohopustých činů

tato ruka vykonala bídně,

znáš-li, kněžno, celou moji vinu?

Berlu posvátnou mi svěřil Pán,

abych v míru vedl duší stádce;

já však zhoubu nesl v dánský lán,

lidu nepřítel a vlasti zrádce.

Po žezle, jež choti tvého bratru

nebem dáno, ruka má se vztáhla,

na lid vlastní zvala cizí chátru,

s jeho vrahem úhlavním se spřáhla.

Vinen dvojnásob, že řízu svatou

poskvrnil jsem pustým rejem hříchů –

však Bůh trestů měrou vrchovatou

v bídu nejhlubší mou srazil pýchu!

Klesl jsem jak Satan do propasti!

S nádherného lesku v temno děsné,

pohřben za živa do sluje těsné, –

já, jenž zemí širokou chtěl vlásti.

Podlomilo zpupnosť šíje hrdé

kruhem ocelovým pouto tvrdé;

posmíval se, když jsem svíral pěstě,

strašlivě mi řetěz, vůkol chřestě,

a když hoři těžkým povzdechem

ulevil jsem, hrozné kletby sípal,

v malomocném hněvu zuby skřípal:

zvuky tyto ďáblů posměchem

ozvěna jen opáčila dutá.

Ó ty Oringsborská věži krutá,

ve tvé plísni jedovaté stlela

navždy moje zemská bytosť celá.

Tamo všechny vášně, bujné snahy

zašly ve zdí chmurných tvrdém hnětu,

do nichž ryl jsem: navždy s bohem! světu

svojich nehtů klikatými tahy.

Tam jsem zapomněl, jak den se nítí,

kterak zima s podletím se střídá,

odkvetl mi tam ves půvab žití,

zuby cenila jen žití bída.

Trýzeň okovů, puch sluje dusné,

plazu podzemního reje hnusné,

nekonečná noc, tiš hrobu smutná,

stěny chladné, s nichžto vláha rmutná

jako slzy zatracenců tekla, – –

Dost již, královno! ať jasnou duši

hnus a zděšení ti nerozruší

nad obrazem celým toho pekla.

Často pohlédal jsem na strop vzhůru,

kde se slabý, truchlý polosvit

kradl skoulí v tuto věčnou chmuru.

Tamo vlákny šerými se chyt’

pavouk mříže rezavé a splítal

ve tkanivo šedé vzdušnou nit –

lidský osud já v té přízi čítal.

Takto člověk na té špetce hlíny

zámyslů svých lichou přízi splétá,

k výšinám tu směle vlákno metá,

tu se spouští vážně do hlubiny,

utkává síť vtipně rozepjatou,

aby lapil mouchu štěstí zlatou,

a mní, že ten výtvor jeho píle

všemu předčí v lepotě a síle.

Než, ach veškerá ty lidská snaho,

žízni moci, bohatství a slávy,

trudná péči o pozemské blaho,

zpupnosti, již plamen vášně tráví,

jak jste marné, bídné, bez podstaty,

jak jste nicotné, ať opřádáte

na výsluní zdaru prestol zlatý,

neb své nitky v temné sluji tkáte!

Krůpěj žalu na spleť vaši skane,

a již to tam přástvo potrhané,

jeden vánek lidských snah a činů

sfoukne vzdušnou, bledou pavučinu.

Uzavřel jsem tamo žití knihu

toužně čekaje, až posel smrti

rukou kostlivou mé pouto zdrtí,

s beder mdlých mi složí země tíhu.

Avšak jiný posel do žaláře

mého vstoupil náhle; hrobní chmury

milosti tvé rozplašila záře.

Klesly okovy, já stoupal vzhůru

na svět volný vrávoravým krokem,

čistý vzduch zas lokal retem chtivým,

okřál slunce svitem lahodivým

a zas objal poloshaslým okem

nebe modré, zelenou tu zemi.

Avšak co mi zem ta s květy všemi,

vzduch ten, slunce svit? Již nemá vnady

pro mne svět. Stín těla zbyl jen tady;

ale duch nad lichým zemským ruchem

mešká v jiné oblasti, kde sídlo

věčné pravdy. Nesmrtnosti křídlo

šumí vůkol mne v tom prázdnu hluchém.

Zasloužil jsem zemřít mečem kata

za své činy. Pouta jen mi dali.

Teď i ta mi rukou tvojí sňata.

Před zákonem lidským trest můj malý!

Vyhnanstvím chci samoděk se káti.

Pryč z té půdy, která zrádce nohu

odmítá, chci přes moře se bráti,

v cizím kraji trudně sloužit Bohu.

V kajicném tom rouchu, s křížem pouze

na poutnické holi, ve svět širý

zajdu daleko, ve vroucí touze

zemříti za svatou pravdu víry.

Do vzdálené vlasti divých Čudů

míří krok můj, kamo nezaletla

dosud záře nebeského světla

v čiré temno pohanského bludu.

V končinách těch pustých, kde se šeří

hluché pralesy nad jezer kmitem,

volným rejdištěm jsou líté zvěři,

lidu sveřepému širým bytem,

přes močály, kryté zradnou plísní,

proniknu až tam, kde obřad podlý

kouřící se krví lidskou třísní

prestol Jumaly, ohavné modly.

Nepravého boha s trůnu svalím,

lesy, chrámy modloslužby, spálím

a kříž zatkna do svěcené země,

očistěn tam ve hrob skloním témě.““

Za té řeči biskupovy tváře

lehce zruměněly, zplálo jaře

oko zapadlé; leč tělo skleslo

jako mdlobou na ozdobné křeslo.

Útrpně naň hledíc, Dagmar děla:

„Zdali stačí k takovému dílu

slabé rámě starobného těla?

Sklátily by snadno jarou sílu

obtíže té pouti. Ký zdar kyne,

dojdeš-li tam, v poušti nehostinné,

v lůně divokého pronárodu

bezbrannému starci bez průvodu?“

„„Co mi život? Rád to břímě složím,

kde Pán povelí. Ať klesnu poutí,

ať mi bude přáno dostihnouti

končin oněch, velké říši boží

podmaniti nové dalné kraje.

Jestliže pak pod oštěpem vraha

pohanská ta země krev mou vssaje,

bude splněna má vroucí snaha,

k nebi zajásá ret mroucí v díku:

Na zjasněném čele věnec zkvitne –

Bůh jej nehodnému sotva skytne,

znak svých vyvolených bojovníků –

slavný věnec mučennických růží!““

Znějí souhlasem teď její rtové:

„Nuže, jdi, kam záměr velký zove,

s nímž tak vroucně duše tvá se druží.

Ale domnění, že psance zvěst

vlasti zůstavíš a záští stálé

s nesmířeným hněvem svého krále,

nesmíš trudně do ciziny nést.

Seč má přímluva, má prosba jesti,

všechno učiním, by rozloučené

znovu sdružily se ratolesti

velebného královského kmene.“

Stařec k ní se blížil. Ve své dlaně

třesavé tisk její ruce obě,

líbal je a slzy ronil na ně.

„„Srdce andělské dal Tvůrce tobě.

Duch můj nízký, otrávený zlem,

světa obraz ponurý si spřádal

hřích jen s bídou shledávaje v něm.

Věřím teď, že zář, již nad azur

jedině ten mračný duch můj vkládal,

splývá do pozemských také chmur,

že bůh dobrý také v naši hlínu

klade světlá srdce serafínů.

Ty chceš duhou smíru překlenouti

propasť, která mne a krále dvojí?

Nehoden jsem zrak jen k němu pnouti,

a – zdaž on má rajskou duši tvoji?!““

„Dobrý jest můj choť – – Buď hostem mým,

nežli Valdemar se z lovu vrátí;

pohov zde svým údům zemdleným.

K obsluze ti hotov bude státi

panoš můj. Buď zdráv! Mám pevnou víru,

že, než závoj noci na kraj splyne,

hlava tvoje pod perutí smíru

v tomto hradě blaze odpočine.“

Laskavě mu kývla k pozdravu

a pak vyšla z komnaty. Leb šedý

k ňadru chýle, pokornými hledy

stařec lepou stíhal postavu;

leč kdy měkký obrys bílé řízy

za vchodu se ukryl závěs řásný,

jako v rozplynulý oblak mizí

obraznosti přelud čarokrásný:

čelo vypjal, posupně se vztáhla

obočí a ze zapadlých zraků

cosi vyšlehlo, jak z nočních mraků

když se kmitne blesku záře náhlá.

Dagmar Valdemara z honu vítá

na stupních, jež vlnka čistá smáčí.

Král ji objímá, jí rámě skýtá

a s ní branou, okras plnou, kráčí

do rozkošné chodby, kterou splítá

houští bujné, planouc růží sterou,

tvoříc klenbu vonnou, milošerou.

„Jak tě bavil hon?“ dí kněžna králi.

„„Po lovu se tážeš,““ vládce praví

s úsměvem, „„ty, která plaše z dáli

vyhybáš se zvukům lovčí vřavy?

Ó bys rozkoš poznala, kdy lesy

zbouří rohů břesk a lovců hluk,

když psů láním plachá zvěř se děsí,

koně řehtají a zvoní luk,

když jak střela do oblasti vzdušné

sokol kmitne, v kořisť zatne drápy,

neb když lesklé kopí v půtce krušné

medvědu v bok huňatý se ztápí!““

„Nikoli. Té hry se zrak můj děsí,

když tlum chrtů lani v bok se věsí

neb kdy holubička smrtnou střelou

sklácena zem barví krví vřelou.

Proč ach! člověk sije smrť a muka

mezi tvory, s nimiž na píď času

na tom luhu, v slunečním tom jasu

byt mu vykázala boží ruka?“

„„Taž se, drahá, proč i jestřáb krouží

nad hrdličkou a proč siptí zmije,

proč i v luzném květu jed se kryje

a hlíz mučivých se hejno plouží.

Tak svět upravila vůle svatá:

sladké s trpkým, s jasem tma se míchá,

s žalostí je radosť, rozkoš spjata,

s divokostí zpurnou něha tichá.

Tak se v píseň pozemského žití

snoubí bouře hluk i šepot kvítí,

radosť plesavá i bolu skřek,

vzdechy milenců i bitvy jek.““

„Jsou zde vášně pochmurné a zpupné;

avšak nevěřím, že lidstva šíje

spjata na vždy ve jho jejich tupné.

Nad hvězdami láska věčná žije

a skrz mlhy pozemské a mraky

paprsk její v lidskou hruď se lije.

Vyronil se blaze paprsk taký

ze rtů božských, které kdysi děly

ku člověku: Láska zákon celý,

udeřen v líc jednu, nastav druhou!

Zvítězí kdys lásky svaté jasy,

zapudí bouř válek na vše časy

a svět zkrášlí věčnou míru duhou.“

„„Ač se duše mužná tomu příčí,

ač mne hanbí změkčilosti výtka:

cítím-li tvou blízkosť holubičí,

klesám bezděk tvého do vodítka,

mysl má tu ochočena tíhne

k nauce tvé něžné, vzdor se mění

v měkkou poddajnosť a srdce jihne –

pro všechny mám lásku, odpuštění.““

„Nuže, odpusť jednomu, tě prosím.“

„„Opětně? Jíž místo berly práva

milosti jen haluz v ruce nosím –

čí zas Dagmar okov rozkotává?““

„Ten již rozkotán tvým slovem vlídným.

Ale po jiném též slově touží

vinník – slituj se nad starcem bídným!

Tys mu víc než soudce. V žilách krouží

vám krev jedna, oba k sobě víže

zákon posvátný –“ „„Již tuším jméno,““

zachmuřiv se náhle, vpadl kníže,

„„jež krev bouří mi, jen vysloveno –

jím rty čisté neposkvrňuj znova.

Prost je vazby. Na tom víc než dosti.““

„Utlum hněv, jejž srdce k němu chová,

podej ruce mu jak ujci, hosti.“

„„On již tady snad –? On pod mým krovem?

Dagmar, Dagmar! Uhnětenou zmij’

zdviháš soucitně, by v pychu novém

brzy vzpjala zkázonosnou šij’.

Stisknouti mám ruku, která snad

již již spřádá sítě nových zrad

na mou nohu, jak je bratru předla,

by z mé dlaně kleslé berlu zvedla?““

„On je vetchý kmet. Stín člověka

jen mu zůstavila dlouhá strázeň –

budí již jen útrpnosť, ne bázeň.

Světská marnivosť již daleka

hlavy, kterou smrti křídlo stíní.

S poutnickou sem holí, v drsné žíni

přišel nastupuje krušnou pouť

mezi pohany, tam zažehnout

světlo pravdy boží. Vše je klamem,

skryt-li za kajícné jeho tahy

zlosyn úskočný. Než pojď, ó drahý,

pravdu čti v tom obličeji samém.“

Za té řeči dostoupili vzhůru

ke komnatám hradním. Dagmar táhla

jemně manžela; teď hbitě sáhla

za výstupkem chodby do purpuru,

jenž vchod koby pozastíral řásně,

prsty něžnými, by vešel v kobu,

prosila. Král vstoupil s temnou lící.

Stařec před oknem tu seděl spící,

spíš jak ponořený v těžkou mdlobu.

Cesta trudná slabé zmohla tělo.

Hlava spočívala v okna lemu

na vyzáblé ruce. V kadeř jemu

šedivou své jasy slunce střelo,

než líc ve stínu, tak vetchá, šerá,

do níž hojné rýhy, hrboly

vtesala svým dlátem trýzeň sterá,

zdála se jak tváře mrtvoly

nepohnutá, ve sny hrobu kleslá.

S tělem sešlým, žíní roucha hrubou

podivně se stýkal hedbáv křesla

s těžkou zlatou třásní pod obrubou.

V mísách zlatých stranou na stole

vzácné krmě stály, jedva tknuté,

v číši víno jedva nasrknuté.

Z výklenku pak švarné pachole,

dané kněžnou za posluhu kmetu,

vystoupilo s nízkou úklonou.

Dagmar kynula a páže v letu

zmizelo za vchodu záclonou.

„Nuže, viz!“ dí kněžna králi zticha,

„a rci, není-li tvá bázeň licha?“

V tom se zbudil stařec. Vypjal čelo,

otevřel zor kalný, povyhaslý,

povstal, tělo zimničně se chvělo,

ruce vztažené se mocně třásly

jako větve, když je vichor třímá;

až pak náhle, jak by vetchý kmen

klesl rázem hromu zastižen,

s rukama se vrhl rozpjatýma

na podlahu tváří před knížetem.

Kolena objímal vladařova,

jenom vzlykot, nesouvislá slova

vydávaje třesoucím se retem.

„„Povstaň!““ kníže temným hlasem vece.

Ale hnutí duše, uchvácené

soucitem, již v líci odvrácené

zřetelně se jeví. „„Povstaň přece!““

Ale stařec úpí: „Bídným plazem

k nohám tvým se vleku. Zdrť mi šíji,

zdeptej červa, jenž se v prachu svíjí –

muka zoufalého skonči rázem!

Pohled na tebe mé strašné viny

v plném hnusu před mou duši staví,

studu, žalu sterý osten žhavý

zarývaje srdce do hlubiny.

Z velebné tvé líce na mne zírá

bratra tvého obraz ušlechtilý,

plný vzácné leposti a síly,

vznešený zjev krále – bohatýra.

A já bídák, leposti té rub,

vztáhl ruku po čelence skvělé

na tom spanilém a moudrém čele – –

Pomsti jej! Tas meč svůj! Zrádce zhub!“

„„Ujče, vstaň! Zde tvoje místo není,““

král teď vece, v hlasu měkké chvění.

„Ujcem zoveš mne?“ kmet řečí plesnou

volal, tělo zvolna povznášeje.

„Nemáš pro mne mstitele tvář děsnou,

v oko vlídné pohlednout mi přeje?

Víc než slovo knížecí tvé moci,

které vrátilo mi slunce lesk

po žalářní hrůzné, dlouhé noci,

víc to slovo: ujec, stokrát více

poskytlo mi v dar, ten mír tvé líce,

kde jsem čekal jenom bouř a blesk.

Zdá se mi, že rázem se mne klesá

břímě vin. Teď volně v cizí kraje

půjdu očistěn, mír v duši maje,

soucitný tvůj pohled v srdci nesa.“

Mlčí Valdemar; než s jeho tváře

soustrasť zvolna snímá závoj šerý

hněvu, odporu a nedůvěry,

propouštějíc slunné smíru záře.

Ještě rozličné ty citů směry

zápasí, tu zloby nové hnutí,

tu zas měkká útrpnosť se zmáhá

a ret chvějící se dlouho váhá,

nežli věstí boje rozhodnutí:

„„Mně tvá vděčnosť, ujče, nenáleží.

Bez přímluv mé choti tlel bys dosud

zapomenut v Oringsborské věži.

Já tvou vinu váže a tvůj osud

byl bych, věz to, odhodlal se stěží

pokutu tak těžké zrady zkrátit,

ruce, která tolik strastí kdysi

na otčinu snesla, volnosť vrátit.

Však teď patře ve tvé žalné rysy,

slyše ve tvém hlase žhavou lítosť

věřím, že to pokání je pravé,

že jsi ve hlubinách věže tmavé

pohřbil zlomocnou tu dávnou bytosť,

a šíj zlomená, vlas tento bílý,

tváře strastí pluhem rozorané

jenom k soucitu mou duši chýlí.

Nuže, ano! Nechť se po tvém stane,

dobrá Dagmar. Zde má ruka, kmete,

podává ti plné odpuštění,

zapomnění minulosti kleté,

česť ti vrací, důstojnosť a jmění.

Jdi, kam berla pastýřská ti kyne,

neb kam touhy volají tě jiné;

však než zvolíš dráhu v žití novém,

hostem odpočiň si pod mým krovem.““

V síni nádherné za dlouhým stolem

Valdemar ve sboru věrných kvasí.

Na stříbrných nohou chodí kolem

picí roh, jenž bohat na okrasy:

Z kosti slonové je celý zroben,

hojně zlatem, drahokamy zdoben.

Řezby, které obvod rohu chová,

jsou jak sloky němé epopeje,

v nížto rydlem ruka umělcova

zobrazila všecky Dánska děje

ve skupinách figur, jež se vinou

kolem číše mnohou vypuklinou.

Roh ten spodkem prohnutiny svojí

podepřeným zlatou podnosnicí

na podstavci tomto pevně stojí

vzhůru trče otvorem a špicí;

pro bezpečí stranou ku otvoru

dvé mu ještě figur s divnou zbrojí,

dvé to Vendů, slouží za podporu,

jak by o stůl vzpíral nohu dvojí.

Nižším koncem číše, špičkou rohu,

zobrazena šerá bájí doba:

Odin ční tam z kola starých bohů,

na ramenou krkavce své oba;

pod ním Skioldungů dávné plémě

řadami svých králů, hrdin věnčí

níž a níže rohu oblouk tenčí;

Ivar vítězné tu vznáší témě,

Harald se Sigurdem o korunu

zápasí a Ragnar hrdě ční

nad zobákem lodi bitevní,

vikingů to král na vodním trůnu.

Koráb Gotfridův daň Franků vleče,

Gorm tu Starý za Hildury štítem

vítězně odráží cizí meče,

Svend se mstí nad věrolomným Britem.

V rohu prohbí nad podstavcem zlatým

trosky bůžků drtě kročejemi

stoupá za symbolem spásy svatým

Kanut Velký vedle krásné Emmy.

Odtud vzhůru, kde roh ku otvoru

vyšším koncem pozvolna se šíří,

již se vinou u velebném sboru

Dánska křesťanského bohatýři:

Estrithson tu mečem v jedné mává,

v druhé nesa vzorec kathedrály,

vedle zase Haraldovi králi

z ruky visí pergameny práva

a Knut Svatý nad ním ve svatyni

rukou bondů rozjitřených klesá,

tamo Erich, prapor kříže nesa,

a výš králové se vinou jiní.

Velkého pak Valdemara zříti

na dvou rytinách, jež pnou se kruhem:

v jedné před ním Arkóna se řítí,

Volín hoří na obraze druhém.

Nejvýš obruba je obepnuta

vítězstvími bojovného Knuta.

Nad otvorem poháru se klene

sličným poukem víko postříbřené,

na němž nesou stříbrní tři lvové

dánskou korunu ve tlapách vzpjatých;

z koruny pak této křišťálové

kříž se vzpíná ryzích lesků zlatých.

Roh ten putuje po stole kruhem.

V čele tabule král zadumaný;

ujec Valdemar mu s pravé strany,

Lykke sousedem po boku druhém.

Soudruh nejmilejší, Strange švarný,

nevěrně se vzdálil, zmizel rázem,

marné dotazy, shon poslů marný,

až bond jakýs přišel s divným vzkazem:

Strange posýlá ti s bohem, králi,

díky vroucí za tvou přízeň skládá,

upomínky milostivé žádá,

mrtev pro svět, v lásce k tobě stálý.

Tajemný ten vzkaz a ztráta milce

osten v nitro zachmuřené vrývá,

s tváře královského zasmušilce

vážný stín i na dvořany splývá.

Ale posléz chmury s čela plaší,

rukou obojí roh skvostný vznáší:

„Budiž v této číši, do níž vůkol

zemřelý můj bratr vyrýt kázal

dějin obrazy, by k ní se vázal

vedle smavého i vážný úkol,

by též dobou, kdy meč v pochvě dřímá

a dlaň pohár pěnící se třímá,

kdy mok révy budí žert a ples,

předků slavný děj nám vzorem svítil

a duch k činům velikým se nítil –

buď v tom rohu pochováno dnes

vše, co navršila těžká vina

mezi vlasť a nevěrného syna,

mezi trůn a zrádných piklů strůjce,

mezi mne a nešťastného ujce.

Za vše kál se mnoholetou trýzní,

vše teď v nepaměti zapadává;

chvíle ta mu vrací dávná práva,

česť i hodnosť s panovnickou přízní.

Tak buď přijat do vašeho kruhu,

přátel mých a věrných říše sluhů.

Nechať berlu posvátnou zas ujme,

nechť se modlí za otčinu drahou,

a té všichni svornou povždy snahou

síly své a vzněty obětujme!“

Stařec pohár chvějící se rukou

přijal, složil před se na tabuli,

oči slzavé se k nebi pnuly,

a ret zazněl řečí tklivozvukou:

„Sláb jest jazyk můj, by tlumočníkem

stal se citu, jenž mým srdcem zmítá,

aby vděčil za vše plným díkem,

co tvá milosť nehodnému skýtá.

Nejsem hoden, číše té se tknouti,

kde mi výtkou každá ozdoba,

z níž ta každá světlá podoba

zdá se ruku proti zrádci pnouti,

zdá se volat: Vari, bídný, vari!

My jsme horlili a krev svou lili

pro česť národa, pro vlasti zdary;

ty však, potomku náš odrodilý,

k haně věčné vznešeného jména

neváhal jsi, vášní mrzkou znícen,

lid svůj vléci nad záhuby jícen –

vari od nás, ruko poskvrněná!

Aniž ruce ty se dotknou znova

mitry zářivé. Poutnickou holí

směněna je berla biskupova

a cíl jiný stará noha volí.

Ruka, jež roh tento obklíčila

vlasti naší veškerými ději,

skvoucím pásmem historie její,

dobře na vrcholku vytýčila

nad korunou kříž ten bleskotavý –

dánské slávy zdroj a znak to pravý.

Lesk ten svatý zářil nad stožárem

našich lodí, plál nám v bojů víru,

v něm se zažíhaly čistým žárem

zbožné duše našich bohatýrů,

předkové jej zbraněmi a vesly

do vzdálených končin světa nesli

a čím více rostla jeho říše,

čím zář jeho mocněji se skvěla,

tím i dánská berla dál se střela

a lesk dánské slávy zářil výše.

Znak ten blýskal z bouře síly dánské,

jež se valila přes Baltu pěny,

smetla Svantovíta s výspy Ranské,

rozbila dav model v Retře ctěný,

všechna božstva Slovanů, jich kněze

rozplašila, přes tu oblasť širou

rozepjala říše naší meze,

pronikla ji blahou v Krista vírou.

Ale tamo na dalekém lemu

končin východních se posud věží

modla chmurná v kole mrzkých kněží

zpupně proti bohu křesťanskému;

Jumala to čudských lesů šíří

kříži posupně se staví v cestu

na prestolu děsném, jenž se pýří

krví umučených věrozvěstů.

A Knut, Erich, Svend a Valdemar,

našich králů sbor, již církve zdar

hájili až k poslednímu vzdechu,

kormoutí se hvězdnou nad oblastí

a hlas jejich slyšet v bouří echu;

Kde tvůj zbožný zápal, dánská vlasti?

Proč tvé rámě modloborné vázne? –

Zdvihni kladivo své hromorázné,

roztříšti ten idol slavným třeskem,

s něhož krev tvých mučenníků řine,

postup dále s božským kříže leskem,

kam ti sudba velkolepá kyne!

Vím, že v tisíceré dánské hrudi

hlas ten hřímavé kdys echo vzbudí.

Však než zaduní ty hněvy burné,

sám jak buřňák zaletnu v ty dálky

s křížem jediné a víry slovem –

zapadnu-li tam do vlny chmurné,

tím snad spíše nad mým hluchým rovem

zarachotí bouře svaté války.“

Obrážel se ve dvořanů kole

řeči biskupovy mocný dojem.

Svitlo mnohé oko pod závojem

chmurné dumy náhlém ve plápole,

a pan Lykke zabloudil až k boku

chvějící se dlaní, pod níž maně

z pochvy povypjal se čepel zbraně,

jako lačný dravec na poskoku.

Na králi zrak mnohý spočíval.

A ten oka blouznivými třpyty

do prázdna se kamsi zadíval,

v jakýs dalný obzor neurčitý,

hned, jak Čudů kmet se dotkl řeči,

sotva slyše, zač dál stařec horlí;

a pan Lykke znovu sáhl k meči

věda již, co věstí zrak ten orlí.

Víc a víc se jiskří oko králi,

teď se vrací z neurčité dáli,

na ozdobách rohu spočívá

a řeč hlasná rtoma zachvívá:

„Již ta bouře, o níž’s mluvil, kmete,

zrodila se, moje plní nitro,

Dánskem roznese ji příští jitro,

za krátko ji lodi rychloleté

přenesou přes Baltu vody valné,

ohromí tam Čudů vlasti dalné

a jich modlu vzdorovitou smete.

Na velikosť takového díla

nestačí tvá, starče, vetchá síla

ani zbožné tvoje zanícení;

nových mučenníků třeba není.

Místo tichých, vlídných věrozvěstů

promluví bůh války veliký

k davům pohanů ve smrtném chřestu

kovovými mečů jazyky.

Pomyslil jsem sobě, že již dosti

zem ta zakusila v boje víru,

že teď může slavna, v bezpečnosti

pěstovati zlaté květy míru;

ale v nitru mém hlas jiný zůstal,

ozýval se každým okamžikem,

každým jilce zachřestěním vzrůstal,

každým v dálce zaržáním a rykem,

tvoje, kmete, řeč svým vroucím znětem

zastihla jej v plném vzruchu právě

a teď volá ke všem Dánska dětem:

Znovu k boji, boji, k moci, slávě!“

K jasným hájům azurovou bání

zlatý slunce štít se zvolna sklání,

na protější straně v siném šeru

skví se matně stříbrný srp luny

a v tu dobu plynou po jezeru

od Gurrského sídla hbité čluny.

Král i královna se loučí s místem,

kde jim plynuli ve blahu čistém

dnové líbánků. Žár bojechtivý,

který králi v ňadrech zplápolal,

choti prosbám, vzdechům odolal:

tento žár i nyní v prsou živí,

an jak socha v čele loďky stoje

čelo kloní do myšlének roje:

v dáli, kývajíc mu věncem hvězd,

skvoucí sláva k oblakům se zvedá,

vnímá hrdošumnou její zvěst, –

na skrýš lásky své se neohlédá.

Za to Dagmar často vlhkým zorem

na hrad jezerní se nazpět dívá,

který pablesků a šera sporem

v divných půvabech se pozaskvívá,

a vzdech často prchá její hrudi.

Ve srdcích dvou věrných bytostí

city její ohlas vroucí budí:

Kristina jí s tichou lítostí,

stojíc vedle, na obličej bledý

upírá své krásné, něžné hledy

a hoch spanilý, v panošském kroji,

který smuten za královnou stojí,

každé její vzdechnutí jak echem

věrně provází svým družným vzdechem.

Dvořané na člunu druhém plují;

Lykke pne tam pod přílbicí hlavu

oděn těžkou ocelovou strůjí;

králův ujec vedle září z davu:

neníť zahalen již hrubou žíní,

rouchem biskupským se blýská nyní,

nesa infule a berly zdobu;

ale postať sešlá roků tíhou

a tvář vetchá s četnou vrásek rýhou

již již zdá se nachýlena k hrobu.

K lodi té člun dvorních panen druží

různý šatů šperk a lící vnadu,

plovoucí jak záhon pyšných růží.

Služebnictva prám se jeví vzadu.

Bez hovoru, zvolna čluny plynou,

tají se i děvic dvorních šepot;

v podvečerní ticho nad hladinou

zní jen vesel odměřený tepot.

Na břeh vystoupily pestré sbory,

vyhouply se statným ořům v sedla,

jeli cestou, která přes pahory

bukovými háji k moři vedla.

A kde sivých kmenů mezera

objevila jezdcům naposledy

tichý úval s leskem jezera,

Dagmar stanula a smutné hledy

v půvabný ten obraz pohroužila,

v jasnou hladinu i věnec vrchů,

po nichž různobarvou světel prchu

západu dlaň červánková sila;

tam, kde podvečerní záplavou

hradu zjev nad vodou řeřavou

velikým se zaskvěl drahokamem,

tona v purpuru a zlatě samém.

Řasou zasvitla jí perla vlahá,

a rty vzdechem zachvěly se v taji:

„S bohem, s bohem, líbezný ty kraji!

S bohem, Gurre, hnízdo mého blaha!“

Jeli dále hvězdnou nocí k moři,

koráb zavezl je v Ribe dalné,

kde pak Dagmar osaměla v hoři,

an král sebrav loďstvo, vojsko valné

vypravil se mocně na pohany,

podrobit si divé čudské strany...

Osiřelo Gurre v lůně chlumů.

Podzim začal chladným dechem váti

po jezeře, suché listí stláti

břehem pohrouženým v tesknou dumu

a hrad opuštěný truchle snil

nad vodou, již mlhy závoj kryl.

Pouvadly sadů jeho květy,

sprchlé růže stezkou rozesety,

po níž nešelestí kroky žádné.

Mrtvé ticho komnatami vládne,

chodbami jen časem zdá se nésti

smutný šepot o minulém štěstí.

Jezerem se tu tam plachta bělá

leda nad rybářským člunem chudým;

věnec hvozdů kol, jež přioděla

jeseň rouchem hnědým, žlutým, rudým,

mlčí ve snu pevném; honby ruch

neleká zde snivé laně sluch.

A když bludný skald tu někdy stane

nad jezerem v zasmušilém dole,

mezi buky, jimžto ve vrchole

sporým suchým listím podzim vane,

břečtan cuchajíc ve vlase šedém:

na hrad zadívá se dumným hledem,

záchvěv tesknoty mu srdcem táhne,

rukou třesavou do harfy sáhne

a zpěv jeho širém po údolí

nad jezerem smutným zahlaholí:

Ó Gurre, zde truchlíš v podzimní čas

jak zašlá vnada,

kdy vráskou se mění čela jas

a stříbrem vlas,

kdy vzpomíná v žalu ach! na léta mladá.

Sní v úmlku teskném tvůj prázdný hrad

jak hnízdo hluché,

když uletli pěvci z podzimních lad

a větrů chlad

mu do nitra sype jen lupení suché.

Kam děli se dnové rozkoší tvých,

kam štěstí se skrylo,

sbor ztepilých junů, děv líbezných,

kam zpěv a smích,

kam dvojice světlá, jíž rájem si bylo?

Teď královnu v Ribe objímá stesk,

an hrdý kníže

kdes daleko letí v bitevní třesk

jak živý blesk

za velikosť Dánska, za oslavu kříže.

Ó nebeský králi, vítězství dej,

mír uspěš sladký!

Až skončí se slavně válečný rej,

by vrátil se, přej,

muž v náručí choti, syn v objetí matky!

Pak hrdinům dánským na ústret

mé zazní struny

a k jásotu jejich bude pět

můj šťastný ret,

jak slávou se věnčil náš panovník juný.

Leč zajdu-li znovu před Gurrský hrad,

zpěv bude zníti

o čarovné síti andělských vnad,

jíž znovu jat

král zlatého míru kol rozsévá kvítí.