IV. Ha ty slunce, Velehrade náš!

Ha ty slunce, Velehrade náš!

Co se mrakem hustým zakrýváš? –

Ty svítívals mnohým krajinám,

Proč i nyní nechceš svítit nám?

Ach ty jsi už slunce vyhaslé,

Rubášem jsou kryté rumy tvé.

Zašla nádhera tvá někdejší –

Ach tak mijí sláva vezdejší.

Jen v pověsti posud svítíváš,

Ha ty slunce, Velehrade náš!

Putuje lid z vlastí Slovanských

K hrobům králů, apoštolů svých.

Zde na svaté půdě klekáme,

Hroby našich otců líbáme.

Slyšeti je pozaunový hlas:

Duchu, vstávej z hrobu – už je čas!

Nesvorností klesla Morava,

Svorností se vrátí oslava.

Ač už nezdvihne se Velehrad,

Nové slunce bude plápolat.

Kletbou vaší byla nesvornost,

Spásou vaší bude vzájemnost!