IV. Hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.

Hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.

Zřím mezi vrchy údolí to svěží,

kde potok horský bujaře dál běží,

tam – málem že bych věřil ve předtuchu –

jsem Tebe zaved’. V láskytoužném ruchu

tam borů koruny, sbor štíhlých věží,

se k sobě tulily, a jak když sněží

sny s nebe, šeptaly cos vzduchu.

Tam divokrásnou pověsť o Atale

jsem Tobě četl, hlas se trhal stále,

a jindy o Aldoně, Waltru zkázku.

Při prvním čtení líbal jsem Tě v duchu,

při druhém čtení – čtli jsme svoji lásku.

Ó byl to čas – vše v divotvorném ruchu!