IV. Hranice různých světů.

Bylo přede žněmi. Pole širá

zlatoplavý nádech obestírá.

V žáru letním stojí obilí,

ve zlato tam těžké klasy zrají,

hluboko se k zemi sklonily.

Dlouhé vlny polem přelétají

a jak vracejí se zas a zas,

jak by o klas zvonil zlatý klas.

Jitro je. Však dávno slunko žhavé

ve vyprahlé trávě po mezích

sžehlo rosné kapky třepetavé.

Najednou se v dálce větřík zdvih, –

po bezesné noci v úsvit denní

jak by přeletělo po polích

na okamžik lehké zamrazení.

A po stezce zlatou úrodou

Vladimír a starý otec jdou.

Kmet se zastavuje – rád se dívá,

jak lán žita s obzorem až splývá.

Syn však podle něho hlavu kloní,

pušku na rameni – nedbá o ni,

zlatou žeň svých polí neprohlíží,

Bůh ví, v jaké myšlenky se hříží.

„Nuže, milý hochu,“ otec děl,

„zraje naše naděj, pěkně zraje,

milost boží v lihách rozlita je.

Ale – “ stranou k němu pohleděl, –

„proč svou mladou hlavu teskně chýlíš?

Zdá se, ani netěší tě příliš

plných klasů širá záplava.

Divno! co můž' krásnějšího býti,

než, kdy obilíčko dozrává,

kolem svého v záplavě té jíti?

Hochu, hochu, cos mi radost kalí –

kam se myšlenky ti zatoulaly?

Bojím se, žes nezvyk doposud,

po čems dalekém že se ti stýská,

přehlížíš ta krásná pole blízká,

zlato, které roste z našich hrud.

A v těch hrudách přec je život náš!

Chud a nezkušen já se životem

zápasil a bil se – však to znáš,

vše jsem platil krví svou a potem.

Ty už, hochu, lehčí cestu máš,

prokleštěnou, volnou v každé době.

Čeho sám jsem neměl, dal jsem tobě:

vzdělání, můj hochu!“ – Měkce zněla

slova jeho, láska v nich se chvěla,

staré oči vlhly. – „Nuže, hleď,

tobě snadnou bude práce teď!

(Pamatuj, co prací dobyto je,

udržeti může práce jen!)

Což se nerozhledneš potěšen,

jak se vlní širá pole tvoje?

Jenom trochu lásky, hochu můj,

zemi té, těm hrudám obětuj!“ –

Zamlčel se stařík, vzdechl tiše.

„Vím, že tebe kniha vábí spíše,

ale stačí otevříti zrak,

vždyť v těch polích rozkošno je tak!

celým srdcem věru s nimi splyneš!“

Vláďa jaksi omrzele děl

(opravdu se trošku zastyděl):

„Jednoho dne, otče, nepomineš,

abys neopáčil radu svou.

Vidíš, poslouchám tě s důvěrou, –

poshov jenom, jistě zvyknu časem

práci polní, plochým lánům těm,

stejně, jak ty, rád mám naši zem!“

Říkal vše to unaveným hlasem.

Otec zamyšlený hlavou kývá,

po zvlněném obilí se dívá.

„Ve vír města zda tě touha žene?

aneb – do opravdy – stesk tě jal

po továrně velké zaprášené,

kde jsi v cizích službách pracoval?

V ranním jasu, plapolu a třpytu,

stokrát lépe v polích není-li tu?

Jenom, prosím, měj ta pole rád!

Před tebou je život, ty jsi mlád,

já svůj život dokončil už, synu.

Co jsem mohl, to jsem vykonal,

seslábly mi ruce – jaký žal?

rád už po lopotě odpočinu.

S klidnou myslí života se vzdávám,

práci svou teď tobě odevzdávám:

Sám se přičiň, Bůh ti požehnej,

vytrvalost ti a sílu dej.

Přeju ti, bys došel dál a výše,

než já došel (doplazil se spíše).

Jen tu zem, ta pole opatruj, –

v nich má krev a celý život můj,

v nich budoucnost klíčí. Těžkým hříchem – “

(slova přelamoval na rtu cit)

„bylo by, ta pole opustit,

zhrdnout jimi v jakéms klamu lichém.

Hochu! rád měj a chraň půdu svou,

ať se nedrolí ti pod nohou!“

A syn odpovídal s krátkým smíchem,

který trochu nudy zakrýt měl:

„Dobře, otče, žes mi připomněl!

půjdem tedy hájit půdu svoji,

připraven jsem k velikému boji.

Však víš: vedu s obcí dlouhý spor

o hranice v lukách, – zlí jsou lidi,

kořistí, kde dobrou vůli vidí,

všechno jen mi robí na úkor!

Dlouho shovíval jsem, však tím spíše

zpupnost selská roste výš a výše.

Jsem již omrzelý věru vším,

rázně celý spor ten ukončím.

Pojďme!“ Hlavou hodil rozhněvaně,

pažbu pušky svojí stiskl maně,

předešel už otce. Po polích

starý jen se díval, tiše vzdych,

chvěly se mu rty, však zůstal němý,

jen mu hlava sklesla, schýlen k zemi

kráčel za svým synem. – Z jasných polí

pěšina se smekla do údolí,

do zeleně lučin, ku potoku,

který přes mělčinu v líném toku

k dědině se vinul. Nade mlýnem

pod vysokou hrází rozlitá

olšinami, zelenavým stínem

hladina tam vodní prokmitá.

V lukách pokosených podrůstává

s kvítím drobným nová svěží tráva,

kde je nejhustší, tam po kraji,

hranice dvou nepřátelských světů,

mezníky se řadou bělají

v prostřed čapínůsků, modrých květů.

Panská půda zde se dotýká

slabých selských dílců. Silou svojí

k potoku je tiskne, proniká

mezi ně až klínem jako v boji.

A dusí je. Zdá se, znenáhla

travička už na nich vyprahla,

z panské půdy v bujnosti a pýše

i ty čapínůsky rostou výše.

Když Vladimír sešel do lučin,

viděl: v olších hnul se tmavý stín,

hlouček vesničanů vyšel z houští,

přímo travou pánu vstříc se pouští.

Z dálky smekají už. Mnohým z nich

ve vlasech se kmitá šedin sníh.

Tváře snědé, v čela vrásky vryty,

na rtech úsměv pokradmu se mih,

zpola chytrý, zpola rozpačitý.

Dozajista někdo mezi nimi

šeptem zavtipkoval. Nikdo však

pozvednout se neodvážil zrak.

Jdou tak travou kroky zviklanými.

Vladimír stál na zeleném svahu

štíhlý, hrdě vypjat, zachmuřen,

pozoroval mlčky hlouček ten,

z lící drsných, ze zvětralých tahů

kolem rtů, z těch očí sklopených,

myšlenky chtěl vyčíst z duší jich.

Došli, – mlčky nachmuřeni stojí,

kterak začít, zdá se, nevědí,

až pán zahovořil s výše svojí:

„Nuž, vítáni buďte, sousedi!

Jaké krásné rozmilé je ráno!

v polích všechno v úsměv rozehráno,

lehký větřík po zelené nivě

měkkou trávu hladí konejšivě.

Rád vás vidím, – ukončíme dnes

nekonečné pásmo starých sporů,

o piď země, o nějakou mez!

Víte přece všichni, bez odporu

ona půda ku panskému dvoru

patřila a patří – “ (Najednou

staré hlavy tam se rozkývaly,

jejich vrásky hlubšími se staly, –

ale očí ani nezvednou.)

„V knihách je tak psáno, rozhodnuto

nejvyšším je soudem. Právem jen

dal jsem ohraničit půdu tuto, –

skončíme už marný zápas ten.

Oč se jedná? o bezcennou hrudu,

vždyť jste dříve o ni nedbali,

chci jen, byste právo uznali –

a já dobrým sousedem vám budu.“

Ticho kolem. Náhle v kroužku jich

krátce řezavě se ozval smích.

A zas ono příkré ticho bylo.

Závěta se zachvěl. Zamrazilo

po celém jej těle, tajil dech.

Rázem pozvedly se oči všech,

s úsměškem se do tváře mu vbodly

(oh, ten posměch babský tak a podlý!),

a v jich hloubi temné uviděl

propast nedozírnou dál se šířit,

nenávist, jíž nelze nijak smířit,

na rtech jejich němý vzdor se chvěl.

Stále ono ticho. – Přetřel čelo,

v žilách jak by cos mu zakypělo,

z jeho očí vstříc těm zrakům všem

zablýskalo zlobným plamenem.

„Slyšeli jste?“ ostře krátce pravil,

„jak mezníky po lukách jsem vstavil,

tak hranice vedou, – šetřte je,

ať se mi tu škoda neděje!“

Ah, ty zraky už se nesklopily,

jenom ještě jízlivější byly.

A kdos mluví – za druhé se skrývá – :

„Svobodno nám bylo od jakživa

na těch lukách pásat, jezdit tudy,

do lesa směl vždycky člověk chudý.“ –

A hlas jiný syčí z úkrytu:

„Cizozemci druhdy vládli tu,

velká šlechta, páni opravdoví,

přec nedali křivdit chuďasovi, –

až teď náhle tento zákaz nový – “

„O právo se jedná, ne o mezník jen,

o kus roští, o tu nůšku trávy – “

Zavěta se ozval popuzen. –

„Tak se to má vždycky s těmi právy!“

odpovídá z hloučku trpký hlas.

„Právo zachráněno! ale zas

chuďasovi urván kousek chleba,

právo žije, – chudý scípni třeba!“ –

Mladík zblednuv řekl: „Konec sporu!

mně dnes nijak není do hovoru.

Bude, jak jsem řekl. Nerad bych

užil tady výstrah přísnějších!“

Úsečně tak skončil. Nenadále

ozvaly se temné výkřiky.

Slyšel hučet: „Vida, mezníky!

co nám po nich? přes ně půjdem dále!

Má-li pán své právo, máme my

také právo žíti na zemi!“

Vladimír stál hrdě, čelo mračí,

oči planou. Ptal se: „Co to značí?“

Nikdo neodvětil, – konečně

starosta sám, mužík holohlavý,

vyšel z hloučku, před pána se staví,

hlavu nízko skrčil bezděčně.

„My se ohradíme!“ chvatně praví,

„tak nám radí i náš advokát,

výbor míní věc tu soudu dát!“ –

A dost. Celý skrčil se až k zemi.

Vláďa jen se hořce zachechtal.

„Advokát? ach, všechno známo je mi!

K nepříteli, – Bože, jaký žal! –

jdete prosit o pomoc a radu,

a on roven úlisnému hadu

cizí rodem vám i smýšlením,

omámí vás řečí, dechem svým,

vyssaje z vás krev, – což nechápete,

že jak oběť do spárů mu jdete?“

Zamžikal jen mužík očima.

„Nu, což dělat? všechno dobře víme, –

však on – cizí – nás se ujímá,

a my nikde spásy nevidíme!

nikdo trochu citu nemá k nám!“ –

„Slyšte!“ vzkřikl Vláďa, „přísahám – – !“

Zamlčel se – řekl rozvážněji

(jenom rty se nervosně mu chvějí):

„Což já někdy ublížil jsem vám?

Výčitky té nezasloužím věru:

Víte dobře, – z vaší krve jsem,

celou duší vaším přítelem!

Proč jen všady vidím nedůvěru?

Což jste zapomněli, s jakým plesem

vítali jste všichni příchod můj?

Neřekli jste: Srdce své ti nesem,

bratrů svojich rodných polituj!

Zachraň nás, dej ruku ku pomoci,

než nás moře cizí shltne mocí!

S důvěrou jste šli mne tehdy vítat,

a já viděl slze v očích svítat.

Nu, což? sklamal jsem vás? starý hřích

odčinil jsem. Z dětí ubohých

odpadlíky nestvoří vám škola,

srdečka jim drobná neudolá,

neodcizí vlastním rodičům!

Nezaznívá více boží dům

cizí řečí, které nerozumí

lid ni Pánbůh... A za všechno teď

taková je vaše odpověď?“

Opravdová lítost hlas mu tlumí.

Starosta se tupě usmívá.

Mistr kovář, silák s nízkým čelem,

s tváří hrubou, s Herkulovým tělem

zpod víček se k pánu podívá.

Skříživ ruce, mluvil: „Vzácný pane,

dovolíte, to jsou řeči plané:

Co nám na tom, v jaké řeči kněz

káže či se modlí? Našim dětem

řeč naše už nepostačí dnes

a s tou druhou celým projdou světem.

Těmi spory ať se baví páni,

ne ti, kdo se hladu sotva brání, –

jedno víme jenom: my chcem žít!“

Vláďa ohlédl se, rozhořčením bledý,

slyšel kolem tichý souhlas znít,

řekl s pohrdáním: „Dobře tedy,

dle vašeho přání vše má být.

Vykopat dám mezníky a směle

pleňte luka, lesy, panství celé,

za to, že jste dali v temný kout

duší svých mi maně nahlédnout.

Díky vám, jsem o illusi chudší,

člověk, dokud žije, vždy se učí!“

Otočil se vzdorně. Odchází.

Mlčí vesničané. Oči v zemi.

Kovář jenom vztýčen nade všemi

úsměškem svým pána provází.

Podepírá boky: „Ne tak!“ volá,

„vzácný pane, – věru, že spor ten

nenecháme vyhraný už zpola,

nechcem almužnu snad bídnou jen,

svatého si práva vydobudem,

panská láska, špatná útěcha!

Doktor Kohn nás hájí, nenechá

křivdu páchat na člověku chudém, –

právo máme, bít se o ně budem! – “

Vláďa pokrčil jen rameny,

smích zaslechl ještě tlumený,

neohled se, stezkou vyšlapanou

sám se vracel z lučin do polí,

pobouřen a zarděn nevolí.

Setřel pot a cítil, že mu planou

ohněm obě tváře, jak by byl

někdo v obličej ho udeřil.

V lukách u potoka s vesničany

starý Závěta zbyl. Zadumaný

hlavou kývá – na rtu tichý vzdech.

Jaksi udiveně oči všech

za synem se v dálku upírají,

v pohledu jich pochybnost se tají.

Kovář jen se chechtá. – Řekl kmet:

„Co jste učinili? Běda, běda!

jak mám všemu tomu rozumět?

Mistru nedivím se, pomstu hledá,

ze dvora že práci jemu vzali,

ale vy – ! můj Bože, ale vy!?

Což syn neposkyt vám úlevy,

kde jen možno, jak jste zavolali?

Což tu není duše jediné,

která trochu vděčnosti by znala?

zapomněl jsi, starý Martine,

když ti chalupa se rozpadala,

kdo ti dříví, kdo ti kámen dal?

A když jsi se, Hroudo, rozstonal,

kdo lékaře přivez? a kdo všude

radou, skutkem sloužil obci chudé?

a kde třeba, sám pomáhal všem?

syn můj byl vám vždycky přítelem, –

a dnes, co to bylo? řekněte mi:

proč jste ranili ho v hlubiny?

pro píď bídné zaschlé pastviny!“

Očima jen zamžikali němi.

Za to kovář zvolal s úsměškem:

„O právo jde! ne o hrstku trávy!

O to, že nás panský statek dáví,

o to, že my také žíti chcem!“

Ale stařec teskně pokračoval:

„Hleďte, – však jsem druhdy zkusil sám, –

panský dvůr vždy zlobou hrozil vám,

jako ostříž hlídal, hnětl, kloval,

zvolna chudou vísku pohlcoval,

těla, ba i duše zotročil, –

a já vídal, jak se hlavy sklání

v úctě, pokoře a bez reptání,

když – ne pán, – jen písař vykročil.

Líbali jste ruce, šťastni byli,

když jste panský úsměv zachytili.

A dnes s takou urputností zlou

odmítli jste ruku přátelskou!“

Kovář trhá bradu rozcuchanou,

v přimhouřených očích jiskry planou.

Sykl potměšile, hlavou kývá.

„Lepší pán, kdo pánem od jakživa,

než kdo s námi ještě před týdnem

v jednom jařmu táhli nevlídném!“

Starý Závěta se zachvěl celý,

zraky jako mhou se zatemněly,

oněměl. Jen mimovolně sáh

na čelo si v trpkých myšlenkách.

A když zvedl oči, – v dálce vidí

odcházeti rychle hlouček lidí.

Nerozeznal více Martina

ani Hroudu, ani mistra zlého,

v jedno vše mu splývat začíná,

v jeden celek. Cosi bolestného

pocítil, jak projelo mu duší.

Viděl, vzdalují se a on tuší:

nevede už žádná cesta zpět, –

zajdou a tam jiný už je svět.

Klesl unavený v trávník zprahlý,

sivou bradu opřel do dlaní,

starým čelem chmury černé táhly

jako ve vysoku havrani,

kteří z dálky z lesů vyletují,

v ranním vzduchu mdle a těžce plují, –

a kam letí? – Zíral za nimi

stařeckými zraky kalnými.

V trávu klobouk pad mu. Hlava bílá

ve slunečním třpytu zasvítila.

Motýl stejně bílý oblétal

kolem ní a v křídlech nesl žal.

Náhle těžká ruka na rameni

spočinula starci, – teskné snění

rozválo se, s očí klesly stíny,

jako když se strhnou pavučiny.

Ohledl se. Nad ním nachýlen

bratr Prokop stojí. Vzkřikl: „Běda!

tys byl mezi nimi?“ Rozčilen

na slabých se rukou pracně zvedá. –

„Nebyl, hochu, nebyl!“ vážně praví

mladší bratr po bok sedaje.

(Pohled jeho měkce usmívavý

a tvář jeho věčně klidna je.)

V záři slunce obě staré hlavy,

jako pampelišky bílé jsou,

než je chladné větry rozvějou.

„Nebyl, hochu, nebyl. S nedůvěrou

hledí na mne, dávno nevěří,

zrádcem jmenují mne někteří, –

zakusil jsem toho plnou měrou!

A víš, proto, žes ty bratrem mým,

proto nepřítelem zdám se jim,

jdu-li cestou, z daleka se vyhnou,

„hleďte, z panské krve!“ po mně švihnou.“

Zamračil se Vácslav. „Také již

s výčitkou ty ke mně přicházíš?“ –

„Já, můj hochu?“ udiveně oči

bratr pozved, – „což mě málo znáš?

Ale vidím, slze ukrýváš, –

ne, můj hochu, ne, ne! – svět se točí

a my staří – co my říkat smíme?

my už světu málo rozumíme!“ –

Vácslav jen se vzepjal, vstal by rád,

staré tělo zpět se k zemi hroutí.

„Ó kéž, Bože milý, kéž jsem mlád!

dvacet let jen s beder odvrhnouti!

jak bych k dílu s plnou chutí vstal,

jak bych do úpadu pracoval,

teď, kdy zem svou pod nohou bych cítil!

A já – co jsem? Bože, jaký žal!

stařec bídný!...“ Hlavou v zem se sřítil.

„Bože nesmrtelný, kéž jsem mlád!

Kterak pracoval bych rád, tak rád!

Bože! Bože!“ – Prsty v zem se vryly,

slze v trávníku se zatřpytily.

Prokop pravil s úsměvem svým vlídným

a tím hlasem chlácholivě klidným:

„Tak! Jsme staří, pravdu, bratře, díš,

co už po nás na tom světě božím!

Třeba odpočinku nám je již

a rád hlavu unavenou složím.

Od práce už bolí staré tělo,

čas je, by si chvilku pohovělo.

Ne, můj hochu, ne, já nechci zpět!

Bohu dík, že cesta ukončena,

co mi může ještě dáti svět?

Na hřbitově čeká na mne žena,

neviděli jsme se mnoho let.

Půjdem, hochu, jaké rozmýšlení?

Ničeho mi tady líto není!“

Ale starší bratr neslyší,

tiskne dlaně k srdci, – neztiší

temný vzlykot, jenž ve staré hrudi

sotva zapad, poznovu se budí.

Prokop usměvavě hovoří,

modré oči upřel do daleka,

jako když se ve sny ponoří.

Mysl jeho za horami těká.

Mluví o svém synu s potěšením,

jak tam kdesi bloudí v cizině.

Když odcházel z domu, jeho jměním

bystrá hlava byla jedině,

zapadl tam jako navždy ztracen,

až teď z nenadání po letech

nabaživ se cizích krajů všech,

zkušeností mnohou obohacen

zatoužil se vrátit v rodnou zem

s nastřádaným skrovným majetkem. – –

Letí černí ptáci smutní, němí,

letí, sotva pohnou perutěmi.

Vláďa navracel se pěšinou

a s ním – v jeho duši – stíny jdou.

Hledí za havrany. Letí, letí

skvrny černé nebem zjasněným,

řadou táhnou, – první, druhá, třetí.

A kam letí? – Není konce jim.

Přešel dlouhé meze. Pokořený

došel dvora. Ony bílé stěny,

jak se zdají smutné studené...

Jako by byl odcizil se všemu.

Zahnal psy, již lísali se k němu.

Kdy z duše ty stíny zažene?

Vešel v dům a shodil pušku svoji,

v síních dlouhých, v teskném nepokoji

po komnatách tichých přecházel,

klidný koutek hledal hlavě svojí,

ale přes práh žal ho provázel,

všady cítil mrazivý dech jeho,

záslonami v oknech zachvíval,

bylo, jak by duší domu všeho

byl ten tichy neodbytný žal...

V sále velkém Vláďa zotvíral

všechny bílé smutné okenice.

Vniklo žhavé světlo. Vzplálo sice

v pozlacených rámech po stěnách,

v mramoru se hladkém zajiskřilo,

do zrcadel třpytných slunce bilo, –

ale žal i přes ten přešel práh.

Stíny, které světla příval náhlý

rozplašil, jak okny vpadl sem,

do dvou rámů zčernalých se stáhly,

do dvou podobizen nad krbem.

Oči Vláďovy se zvedly maně

k šerým obrazům těm, hleděl na ně,

ruce mlčky skříživ na prsou, –

jak ty tváře obou tvrdy jsou!

Ejhle, předek vznešeného rodu!

voják hrubý, získal na pochodu,

císařovy přízně vždycky jist,

kacířské kus země za kořist.

(Někde v rodné Hispanii sloužil

za žold – panoš chudý – pánům svým,

s verbovaným vojskem utek jim,

světem bil se, dostal, po čem toužil, –

prací ne, ne duchem, – násilím.)

Kořist vzal a po nové sáh směle,

krev na rukou, krev na jeho čele!

Vrah a lupič! Běda, koho stih

pohled očí jeho příšerných!

Jenom ona, – duše spříbuzněná

zlý ten pohled snesla, jeho žena.

Zachovala v úzkých prsou svých

pochmurné sny samot klášterních,

kadidla dech, zdá se, kol ní vane,

dýmem vosku šaty zlatotkané

na oltářních stupních načichly.

Bledé přísně sevřené rty její

v žalmech zoufajících vždy se chvějí,

nikdy v touze lásky nevzdechly.

Voják s koží zkornatělou v boji

zimnicí se jistě rozetřás,

když ji prvně pojal v náruč svoji.

Z těla, z duše její dýchal mráz.

Citu neměla ni v srdci mladém. –

Nenávist jen. S ledovým tím chladem

pomáhala zdupat vlastní lid

a kacířské símě vyrvat z duší...

Hle, v těch sivých očích jaký klid!

Kletby tisíců ji nevyruší,

matek prosby, tichý vzlykot dětí

k její pýše nikdy nedoletí...

Slavné, slavné vyšlo pokolení

z krve jejich! – i krev snad se mění!

úlisní a hladcí dvořané,

dvorní dámy a komtesky snivé

z měsíčného světla utkané,

útlé jako lilje, zimomřivé,

v rokokových vzdušných šatečkách,

v rokokových bílých zámečkách.

Řada radů, řada generálů

sešlých věkem ve službách svých králů,

řada hodnostářů církevních

vyrostla z té černé krve jich.

Pravnuk jeden – mocný státník – píše

v listy dějin osud celé říše,

chce-li, tahem péra rozmetá

staré řády, práva staletá –

A svět celý v pokoře se kloní...

Vláďa ušklíbl se: hle, tam oni!

Jen ty šeré obrazy dva vidí,

zdá se mu, že zas a zase chyt

pohled obou dávnověkých lidí,

smích vojáku jak se v očích kmit,

jak se odvrátila vzácná paní

s němým pohrdáním, které raní...

A on dole zuby zaskřípal.

Zachtělo se jemu v náhlé zlobě

strhnout se zdi podoby ty obě,

vykročil už, aby rozkaz dal –

Ale znova stanul. Proč tam s výše

hledí naň ty oči v drzé pýše?

proč ten úsměv zlý a pohrdavý?

Jsi-li horší oněch? cos mu praví.

Hrdě může hledět v oči jim!

Cítil, jak se trpký pocit ztrácí.

Stojí zde, – ne krutým násilím

jeho rod se zvedl, – těžkou prací

cestu sobě razil. Neznámí

v potu tváře jdouce brázdami

v rodné půdě zašli předci jeho.

Čestnější-li není lesku všeho

tichá jejich práce? V ryku boje

co standarty vzaté? pokropen

lidskou krví vzácný rodokmen,

erby zlatem svítí, – ale co je

i ta sláva, vyzískaná věnem

dnes už, v našem věku osvíceném?

Vzhůru pohleděl. Však znova stih

jenom výsměch očí jízlivých.

A v tu chvíli v korridoru slyšel

ploužící se šavlí zazvonit. –

Věru lehce uhodl, kdo přišel!

Nevykročil, ano v letu kmit

nevole stín v očích se mu maně.

Usmál se však posléz odevzdaně,

když překročil Géza hlučně práh,

po přátelsku vstříc mu ruku vztáh.

„Nu, můj milý, zase zasmušený?“ –

„Zdá se mi, že studené jsou stěny, –

smutno, teskno, jak by němý žal

všechny kouty tady opřádal!“ –

Zachechtal se baron. „Tuším, že vy

sám se namáháte bez úlevy

otrávit si nejkrásnější věk

jedem prazbytečných myšlenek.

Zažeňte je! Dbejte dobré rady,

žijte vesele svůj život mladý!“ –

„Ó jak rád bych – “ Vláďa tiše pravil,

„přítěže té pochmurné se zbavil.

Odeženu chmury, ale zas

ozývá se v duši teskný hlas.“

„To jen v tichu, samotě té vaší

taký chmurný tón vás všady straší.

O čem přemýšlel jste?“ – „Ale, tak –

na obrazech tam těch utkvěl zrak.

Minulost tu chvilku se mnou stála, –

minulost dvou rodů. Jeden z nich

z krve prolité se k slávě zdvih

a ten druhý – ? Jak se zdála

smutná být a hříšně bezcenná

pradědů mých zašlých bez jmena

práce tvrdá, poctivá a stálá!“

Baron Géza usmíval se jen:

„Ano, zde ten smutek zakotven:

ve vzpomínkách. Viďte, šeré byly?

Zkrušily vás, příteli můj milý?

ne, nekruťte hlavou! Vidím vám

do hlubiny srdce. Bez předsudků

jasným okem na svět nazírám.

Ale, tuším, přec jen mnoho smutku

z minula vám žije v paměti

a tak náhle hlavou přeletí.

Bez předsudků pravím, – však mě znáte,

o tom mluvili jsme tolikráte:

s chloubou k nebi vynášíte práci,

a já naopak jsem přesvědčen,

že je práce smutná, trpká jen!

Každá práce! v ní se síla ztrácí,

jako těžké vlny chvíle jdou,

myšlenky se plíží únavou,

ruce stvrdnou v denním lopocení,

zrak se kalí, hlava šediví,

duch i srdce na zmar práchniví!

Život v práci životem přec není,

třeba byl to život poctivý!

Trochu veselosti, trochu světla

nutno vpustit v chaos života,

třeba taky, aby růže zkvetla,

nejen práce věčná trampota,

jako když se v trní zamotá.

A to světlo, a ty květy všude

to je, co vám vždycky scházet bude.

Sám jste nejednou mi vyprávěl,

jakou krušnou, tvrdou cestou šel

život váš a vašich předků kdysi, –

to ten stín, jenž na duši vám visí.

Bez předsudků mluvím, – jinak zcela

minulost má v paměti mi tkvěla!“ –

Rozesmál se baron rozpustile.

„Vzpomínky mám veselé a milé.

Tatík známý labužník a hýřil,

v našem domě život věčně vířil,

matka krasavice, – zábavy,

guvernantky, hračky, cukrovinky, –

plesy drahé, valčík skřípavý,

ctitelů houf stále u matinky

(vesele já se všemi se shod,

mazlili se se mnou o závod).

Potom – kadet, voják – milý Bože!

jaký život bujný, veselý,

v tanci lehké chvilky letěly,

hlavu sotva někdy klad jsem v lože,

nejdelší mně nestačily dni,

i těch nocí, plných touhy mladé,

která jako sen se v srdce krade,

chtěl jsem užít, než se rozední.

Teď vzpomínám. – Věřte, nepřelétlo

mládí moje jako marný sen,

prožil jsem je, růžemi mně vzkvetlo,

vzal jsem, co se vzíti dalo jen.

A vám radím, nežli mládí mine –

vždyť den za dnem jako voda plyne, –

našetřete pro pozdější věk

aspoň hrstku jasných vzpomínek.

Co zde máte? Jistě tady straší,

říkám vám to, v samotě té vaší!“ –

„A snad máte pravdu!“ Vláďa děl,

studený mu úsměv na rtu tkvěl.

Baron přivřel oči blahosklonně.

„Jeďte se mnou! Doma večer dnes

improvisujeme malý ples.

Jeďte se mnou! osedlejte koně! –

Nu, což? mračíte se? Věřte mi:

žádné okolky tam! dobří známí

opravdu jen budou mezi námi,

hned se pobratříte se všemi.

Hodní lidé všichni bez odporu.

Sousedů pár přijde z blízkých dvorů,

ženušky jich kypré, bujných vnad.

Přijdou důstojníci – hoši švarní –

hulánského pluku z města snad.

Věřte mi, ti večer nepromarní!

Okřejete jistě mezi nimi.

Naše dámy nejsou upjatými,

nebojte se hloupé pýchy jich,

piana neb řečí učených.

Trochu zladěny jsou idylicky,

trochu naivní, však milé vždycky.

Nuže?“ – „Pojedu, – mně teskno dnes!“ –

„Díky! aspoň oživne náš ples!“ –

Vláďa pravil: „Dám osedlat koně!“

Baron Géza ostruhama zvoně

lhostejného cosi žvatlaje

lenivě se prošel světlým sálem.

„Nu, tak tedy jedem. – Ale málem

zapomněl bych: kde že skryta je – ?“

Uhod Vláďa: „Sestřička má malá?

nevím, kde se plachá uschovala,

v kterém koutku jako v pavučiny

zapřádá se v zasmušilé stíny

těžkých snů své duše citlivé.

Zdá se mi, že tady zvolna chřadne.

Snad ji dusí také stěny chladné

a to ticho domu tísnivé!“

Vzdechl baron: „Oh, tu duši milou,

věřte, chmura stejná stejnou silou,

jak vás, tíží, mrazí v ňadra ji,

z minula to stíny padají.

Jak bylina v šeru mdlá a bledá

blouznivé své oči s touhou zvedá.

Třeba více slunečního světla,

aby rozvila se, růží zkvetla

a ty stíny, kde jaký je skryt,

z těchto stěn už na vždy vyplašit!“

Vláďa neodvětil, – chmurný byl,

netrpěliv prudce zazvonil.

Vešel sluha, – koně sedlat kázal.

„Viděl-li jste mého Marsa již?“

nedbale se mladý baron tázal.

„Krásný kůň! jak antilopa spíš!

V Pardubicích jel jsem, – druhou cenu.

Baron Hirš mi dával za výměnu

spřežení své celé, kočár skvělý, –

dámy mého Marsa líbat chtěly! – –

A váš – váš kůň?“ „Starý, dobrý sic – “

Vláďa řekl. Ani slova víc.

Mrzut, nudou sžírán, hledě k zemi

poslouchal jen roztržit a němý...

Za okamžik travní cestou, polem

ze dvora se oba rozjeli.

Slunce sálalo již. Kol a kolem

zlaté těžké klasy šuměly.

Ještě černí ptáci rozptýlení

táhli žhavým vzduchem, – konce není –

Bůh ví, kam to všichni letěli.