IV. Hvězda divadla.

Vinula nit na civku, při tom děcku pěla:

„Chci, bys líp se nežli já na tom světě měla,

by ti cestu života kvítím „osud“ posel –

kdo by mládí neužil – byl by věru osel!“

Rostla holka jako křen do patnácti roků,

pak se dala unésti řediteli Cvoku.

A že měla hladkou tvář a výmluvné oko,

měla hojnosť ctitelů daleko široko.

A že měla tuze moc měkké srdce v těle,

byla dobrou kampaní pro podnikatele.

Divadlo se plnilo s jeho kapsou stejně –

věru s láskou herečka hrála čarodějně!

Holohlavec, študentík, civilista, husar,

kde kdo byl, až na pět mil do divadla klusal.

Starý, mladý – jeden list, samý lásky posel –

kdo by mládí neužil, byl by věru osel!

Kočující společnosť brzy jí moc sprostá –

pozvala si z Prahy už vznešeného hosta.

A než měsíc poznovu zbaculatil v tváři,

stála sličná herečka v Praze v kanceláři.

Pan řiditel, řežisér, také kritik jistý

hlásali hned o závod, že má talent čistý,

že to není talent jen, že to něco více –

inu, každý nevidí skrze okenice.

A dav jásal, jeviště vavříny jí posel –

kdo by mládí neužil, byl by věru osel!

„Naivní“ byla zbytečná i „sentimentální“,

„tragická“ prý taky už není ideální,

všeobecná všecky je zastane prý hravě –

při šampaňském víně zvlášť, při pikantní stravě!

V novinách se psalo teď jen a jenom o ní,

jaký šat má přeskvostný, kdo se za ní honí,

kde zas byla královnou elitního bálu –

zkrátka, že je celého pýchou karnevalu. –

By však její sláva vždy měla pevné nohy,

třeba bylo natvořit nové pány bohy.

Hned jejími ctiteli oblaženo družstvo –

inu, k hezké herečce vždy cos táhne mužstvo!

A než tváře zvadnou jí, než přikvačí stáří,

než se zjeví svěžejší talent v kanceláři,

než k ní jednou přichvátá s výpovědí posel –

kdo by mládí neužil, byl by věru osel!