IV. I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti

I já byl smuten. Ne snad z pochybnosti

o tvojí lásce, dobrotě a přízni,

však pouze proto, že jsem uvažoval,

ký osud padl mezi nás, jak velké

smí štěstí pouze z daleka nám kynout,

jak doušek poutníkovi zbloudilému,

a sladké plody rtům jak Tantalovým,

by každou vteřinou nám bylo vzato;

jak třeba stále opanovat sebe,

si masku na tvář stále přibíjeti,

buď lhostejnosti, vylhaného klidu,

buď banálního úsměvu, buď nudy;

jak nemohou si v náruč letět duše,

ač chví se sokoli jak na motouze,

když kořist zří, však v tuhé lovce pěsti

tkví motouz, marná vyprostit se snaha!

A přece, drahá! buďme spravedliví

a uvažujme, co by lepší bylo:

zda tento utajený život duší,

jež chápou se a milují a znají,

či vůbec nepoznat se, být si cizí,

jít kolem sebe chladně, apaticky

a utráceti po dni den ve klidném

snu bláhovců, již malují si štěstí,

že necítí víc, že se nezachvějí

o drahou bytost, že jsou se vším v koncích,

víc neždají, víc ani nečekají.

Já volím osud svůj a žehnám jemu,

byť časem smutek hluboký a tvrdý

byl věnem jeho, smutek, že tě nemám,

jak chtěla bys, jak chtěl bych, vždy a zcela.

Leč při tom přece žiju pouze tebou!

Jen smutná nebuď ty a mysli vždycky

mé lásky jista a mé celé duše,

že nelze nám víc dělat, že víc nejsme

než na motouze oni sokolové.

Však aspoň dva jsme k tomu, takto vždycky

v tvé duši duši mou a radost v oku,

ty uvidíš mne k sobě přicházeti.