IV. Idylla vánoční.

Bludičkou kmitnul, zaplanul

v chaloupce světla plamínek,

a při něm šedá staruška

utkvěla v záři vzpomínek.

Aj mysli peruť daleko

ji ladem žití nese zpět...

sny rajské kouzlí šedinám

vzpomínky v zašlý mládí svět.

Zas v davu dětí blažena:

matička hladí vlásky, tvář,

jesličky, stromek vánoční...

rozlily jizbou světlou zář.

Leč času proud má rychlý běh –

Jak růže děva rozvitá,

kde jonák Bohem souzený

o štědrý večer přemítá.

A za rok za den už to ví;

o budoucnosti šťastné sní,

po boku chotě blažena

dlí první večer vánoční.

Po letech dětí družina

jí ráje kouzlí mládí chvil,

před stromkem zářným jásajíc,

že Ježíšek se narodil.

Ó kolik štědrých večerů

proud času schvátil v prohlubeň,

až samotna tu zůstala,

jak opuštěný, vetchý peň!

Ó kolik jar, co věrný choť,

to srdce zlaté v zemi tlí;

tři dítky s ním – syn jediný

v cizině – Bůh ví, kde as dlí!?

Ustala hlava šedivá

spřádati pásmo vzpomínek,

a spíná ruce, hříží zrak

v lesknavý světla plamínek.

„Ó Bože, dechem lásky tvé,

dnes každému dar vypučí,

já za jediný prosím jen:

bych syna tiskla v náručí!...“

Staruška zmlkla. Vichrů běs

v okénko buší, metá sníh,

a temnou noční krajinou

zní hlahol zvonů půlnočních.

A krajem letí blahá zvěsť,

že Spasitel se zrodil dnes

v chudičkém chlévě – chudině

by vypučely radosť, ples.

Tu na okénko v chaloupce

kys pozdní klopot zaznívá – –

Oj divů div! – syn toužený

v objetí matky spočívá!

Radostné v chrámě „Gloria“

i bídě vrásky zaplaší...

Ó ze všech štědrých večerů

starušce dnešní nejdražší.