IV. (Interieur). Klid hluboký jak věčnost kolem dřímá,

Klid hluboký jak věčnost kolem dřímá,

a vše se halí v tajný smutku šer. –

Smrt rukama se dotkla ledovýma

zde všeho kol, jak šla tu v podvečer.

Stich klavír. Pust je stůl. Jen chladná zima

kol vane dechem nadpozemských sfér,

kam hledneš, všechno tajné šero jímá – –

Den pozvolna se chýlí na večer.

Krvavé slunce z dáli od západu

svou rudou záři vrhá do oken

na černou rakev, matných světel řadu,

kde nerušený, klidný, věčný sen

obsypán květy, s rtoma ledovýma,

s poklidem v tváři mrtvý mistr dřímá. –