IV. INTERMEZZO PEKELNÉ

Hluk a hlomoz, sloupy čmoudu,

sykoty jak mořských proudů,

křik a řev a rachocení,

hulákání, chechty, klení,

a zas ticho hrobové – –

a zas bóry hvizd a svist,

jak by vzteklí hromové

rvali se tam o kořist –

taká směs kol uši vyje,

pekelná to melodie.

Pokřižuj se, duše hříšná!

To je říše Pekla pyšná.

Tu kol jeho brány šeré,

za níž, brachu, pálí – zebe,

daleká jde cesta z nebe

do Země až pološeré.

Pokřižuj se! Zachraň sebe!

Andělský kůr jde tu právě

těsně spolu, hlava k hlavě,

andělský kůr muzikantský.

Ne už děti, ale jasní

jinochové, štíhlí, krásní,

se svítáním na čele,

se svítáním nových dnů

v očích tvůrčích pohledů

kráčejí tu rozechvěle.

Muzikantská z nebe chasa,

hlavy jako v aureole:

housle, čello, bručná basa,

skrytá sladkost ve viole,

skrytá sladkost v klarinetu,

sladký náděl všemu světu,

a pak cimbál, cimbál, Bože!

Toť jak slunce, když jde s lože:

nevidíš ho, teprv svítá,

ale svět mu vstříc už vzlítá.

Andělský kůr muzikantský –

svatý Michal vede chasu,

sám jí zatím nese basu,

nemůže se dočkat ani,

kdy už spustí, kdy už spustí

čaroději zlatoústí

dole na té zemské pláni,

muzikantská z nebe chasa,

housle, čello, bručná basa,

z violy kdy sladkost trýskne,

z klarinetu rozkoš výskne,

a ten cimbál, cimbál, Bože!

Diky Tobě, díky, díky!

Co to stvořils léčivého,

co to stvořils vzpruživého,

nad alty a nad diškanty,

že jsi stvořil muzikanty!

Díky Tobě, díky, díky!

Hluk a hlomoz, sloupy čmoudu,

sykoty jak mořských proudů,

křik a řev a rachocení,

hulákání, chechty, klení,

a zas ticho hrobové – –

a zas bóry hvizd a svist,

jak by vzteklí hromové

rvali se tam o kořist –

taká směs kol uší vyje,

pekelná to melodie.

U té cesty kamenité

jak dva staří jesuité

čertiska dvě rohatá,

jak dva kozli chlupatá.

Jeden aspoň vzrůstem lepý,

druh však pravým okem slepý.

První – to byl lotr Kuba,

druhý slul – ach, kmotr Čuba.

Ohonem však každý mával,

ke vtipu si takt jím dával,

jeden smíchem, zlostí druhý.

Vedli spolu zápas tuhý.

V karty hráli, trumfy bili,

chechtali se, láteřili

ti dva čerti rohatí,

jak dva kozli chlupatí.

Hůl tam u nich sukovitá,

jadrná, ne frázovitá.

Smluvila se čertí cháska,

že kdo prohrá, desetkráte

tolik ran, co prohra čítá,

holí se mu vypočítá.

Kam? – To, prosím, uhádáte.

Čertovská to byla sázka.

„To je rekord!“ smál se Kuba.

„Nadrekord!“ se štířil Čuba.

Lotr Kuba navrh’ jej,

chytrý kos, kart čaroděj.

(Hledá-li kdo v Pekle módu,

Kolínskou snad také vodu,

že se jí čert denně máčí,

nežli na procházku kráčí;

a že z Gutha kolem stolu

denně přečtou kapitolu;

na žaludek lačný, čistý

verš modrého symbolisty:

toho, prosím, zanech čtení,

a cos čet’, hoď v zapomnění!

Jednou pro vždy ať zde stojí,

že dva tito čerti moji

vysoko, jak blankyt šerý,

povzneseni nad vše směry

v umění i vědě čisté.

Dva to individualisté.

Jim dostačí dvé jen lidí,

jen když vůbec kdo je vidí;

ba jim stačí, vlastní um

když jim dělá publikum.

Ale musí hodně křičet,

ba co možná řvát a řičet,

by se lidé sbíhali,

okna pootvírali.)

„Chechecheche!“ – „Chichichichi!“

řehtali se svorně v lásce,

„Chechecheche!“ – „Chichichichi!‘

tomu vtipu, také sázce.

Slíbili si přesvatě

řádně jíti k výplatě.

Hráli chutě, trumfy bili,

štířili se, láteřili.

„Pakát!“ rozkřikl se Čuba.

„Zab ho!“ zvolal klidně Kuba,

hodiv cizím tarokem.

„Co že? Jakým tarokem?

Dobře, brachu, čítal jsem.“

„Jen ho polož! Beze strachu!

Hrdinstvím se opaš, brachu!

Deset, dvacet – a zas dvacet.

Carissime frater, placet?“

„Ale přec ne desetkrát?

Dosti na tom jedenkrát.“

„Račte lehnout! Nač se ptáte?

Však, Jasnosti, uhlídáte.“

Lískovko i pružné pruty,

býkovice, pruské knuty,

i ty třtino, jíž nás z mladu

rechtor mlátil s předu, zadu,

i vy všecky vonné masti,

Homérovým chtěl bych vlásti

perutým a mocným slovem,

bych to vypsal v slohu novém!

Ne tak pro smích; pro památku

zůstavit chci pár těch řádků

špatným hráčům, ať kde koli

mizerně svou hrají roli:

na parketách, v politice,

v manželství a v poetice,

v umění ať jakémkoli,

na válečném rovněž poli –

všem vám drobné řádky ty

dedikuji s respekty.

Chechtal se, když lehal, Čuba.

Na záda mu klekl Kuba.

Hoj, jak hůl se kmitla! Hrůzo!

– Ale co mě šťoucháš, Múzo?

Dušičko má, robotovat

budu radš než opisovat.

Vždyť já vím, že máš mě ráda.

Mazlit se – toť maškaráda.

Kdybys byla hodná žínka,

nalila bys pohár vínka,

k tomu pěknou hubičku,

jak se sluší k veršíčku.

Hoj, jak hůl se kmitla! Hrůzo!

– Ale, přisámbůh, má Múzo,

tohle už je příliš mnoho!

Copak máš jen z všeho toho,

jakou radost, radovánku,

když já tuto stvořím kaňku?

Nač mi skáčeš do extáze?

Osnovu pak ztratím snáze,

a pak mnozí, výsměch v hubě,

natlukou mi jako Čubě.

Jakže? Výčitky mi vrháš?

Ba i pero z ruky trháš?

Vida, jak jsi choulostivá,

ale málo spravedlivá.

Vím já: čert ten sekantní

je ti málo pikantní.

Kdybych místo čertí sázky

vylíčil tu čertí lásky,

éh, tak pěkně, po francouzsky

erotické jeho kousky,

nezastřeně, plasticky,

jak ten výprask faktický,

kdekdo byl by tich jak pěna,

ty i každá druhá žena.

Ostatně, můj obrázku,

kdo z nás ceněn rozvážlivě,

podle zásluh, spravedlivě,

kdo by ušel výprasku?

Je to citát šedivý,

ale věčně pravdivý.

Také Čuba, milá brachu,

„Hloupost!“ mínil beze strachu,

ale brzo jeho smích

do řvů přešel ječivých.

„Dost, darebo!“ sebou zmítal.

„Ty ses, lotře, přepočítal!“

„A to ty sám špatně čítáš,

protože tak sebou zmítáš.

Ještě plných dvacet schází.“

„Přestaň, sic tě pěst má srazí!“

„A co smlouva, pane kmotře?“

ptal se, důraz klada holí.

„Přestaň, pravím, starý lotře!

Jako psa tě pěst má skolí.“

„Poslední už, vzácný hráči.

Jasnostem snad zatím stačí?“

děl a jazyk vypláz’ dračí.

„Děkuji vám, vzácný práči!

Jasnost zatím dost mít ráčí“ –

děl a jazyk vypláz’ dračí.

(Patrně ten způsob cizí

z Pekla tak hned nevymizí.

Není tak zlý, jako mníte.

Upřímnost přec je v něm vřelá,

a jak ihned uvidíte,

přízeň po něm zbývá celá.)

„É, ty mistře v darebnostech,

zapsána tě mám já v kostech!

Ať se ti jen naplní,

že ti v těle zabrní!

Dávej, lotře!“ Kuba znova

karty míchal beze slova.

Znovu hráli, trumfy bili,

chechtali se, láteřili.

„Slyšíš, Kubo, od té holi

tak mě trochu v těle bolí.“

„Mne zas, Čubo, skála píchá,“

dí a cizí karty míchá.

„Vždyť ta skála není kaše.

Hni se, přines Koniáše!“

Koniáše nese Čuba,

až se štíří šejdíř Kuba.

S Koniášem spisy mnohé

Kuba s Čubou sobě zvedli

a hned na ně chutě sedli.

Ó, autorstvo přeubohé!

„Potvůrka, ten Koňáš dračí!

On i mrtev ještě tlačí.“

„Já však,“ Čuba zuby cení,

„příjemné mám posezení.

Toť autoři jistě měkcí,

nějací as příštěvěcí,

co prý už jsou beztělí,

duše nikdy neměli.“

„Pozor na řeč, smělý pysku!

Mezi zuby neber písku!

Nad těmi já plášť svůj držím,

nechť i štulec proto stržím;

neb krom čertů nejvíce

miluji já opice.

A to jsou ti opičky,

drobné mořské kočičky,

jež svou vlastní chlípnost lížou,

patičku si stále hryžou,

křičí, svět že rozryly,

tváří se jak gorily.

Hotová to je ti fraška

medvědina toho Vaška.

Slovem, skvostné opičky,

hebké, měkké kočičky:

žádné kosti, žádné chrupy,

nic necítíš, jenom chlupy.

Salvy smíchu se mi derou,

theorii jejich šerou

čtu-li, víš, in puncto sexu.“

„Jářku, Kubo, slyš má slova!

Zapišme je do indexu,

do indexu Koňášova!“

„Ale, Čubo, kam to míří

tvoje hlava netopýři?

Vtip ztratily tvoje rohy.

Policajtské máš to vlohy!

Jiná moje rada jest:

Komu čest, nuž, tomu čest.

Zas a zase čítat musí

každý host náš jejich kusy.

Přesladký to bude trest.“

„Pekelný to bude trest.“

Přečítali pak ta jména

na hřbetě knih vytištěná.

A jak přečtli, nemeškaně

ten neb onen sed’ si na ně.

Ó, soudcovstvo přenáramné!

Lotr, on si sed’ i na mne.

„Ten tu má i portretíček.

Taký fešný pomazlíček.“

„Ukaž! Aj, aj, hošíčku!

Jsi tu ještě se slintáčkem.“

„A s nosíkem bouřliváčkem,“

Čuba svou nes’ trošičku.

„I ten floutek!“ smál se Kuba.

„I ten fouňa!“ odplil Čuba,

jenž rád zdvíhal do gradace

Kubovy klasifikace.

(Také v Pekle tak to bývá:

přikývne-li hlavou Kuba,

jásotem řve divým Čuba;

zavrtí-li hlavou Kuba,

do tváře vám plije Čuba.)

Čuba z toho povídání

upad’ v těžké zadumání.

„Slyšíš, brachu,“ Kuba zvolal,

sotva že svůj chechtot zdolal.

„Básníkem buď! Notnou díru

vyplníš tak ve všemmíru.

Múzu zvol si za svou ženu,

ale starou, hodně starou.

S Múzou je to jako s farou:

stáří zvyšuje jí cenu.

Ať je hodně starou pannou

a co nejvýš podkasanou!

Satyrské ty máš k ní nohy,

ba máš také, pomni, rohy.

Nač se zdráhat? Nač se lekat?

Na vzplanutí že chceš čekat?

Volej jenom: ,Ó, ó!‘ vždycky,

,Ó, ó!‘ končí emfaticky,

až ustrnou božstva sama,

že hned hoříš jako sláma.

A pak co se verše týká,

na radu vem bubeníka.

Nemá verš být papírem,

ale raděj rapírem.

Ty se spokoj papírem.

Je to měkčí, méně řečí,

a pak tobě líp to svědčí.

Vzývej Jovy, vzývej Pany

i lecjaké Damiány!

Že v tom nutný řecký duch?

Co ti do brnivých much?

Naplácej tam jmen jen cizích;

můžeš věřit, v počet ryzích

básníků že připočteno

bude mžikem tvoje jméno.

Buď jen smělý! Buď jen chytrý!

Vzývej třeba Višmamitry!

Nebruč! Co? Že to jsou žerty?

Ty že radš bys kreslil čerty?

Na čerty jsi, brachu, Čuba;

na to musí přijít Kuba.

Z přírody hned, skutečnosti

zachycovat tváře, kosti,

rysy, vzhledy, prsou vzruchy

a citovat z toho duchy,

aby tělo měli skvostné,

vznešené neb cudně ctnostné

aneb podlé jako lotr

nebo hloupé jako kmotr

z Kaňhálkova Kocourkova,

vždy však od prvního slova

pravdivé neb aspoň možné –

to pro tebe přání zbožné.

Nech si Jovy! Toť je láce

a pak snadná tobě práce.

Ale že mě jazyk bolí!

Na tebe je nejlíp s holí.“

„Ať jsem blázen, vím-li víc,

nežli nic, z tvých sekanic.“

„To je právě, co ty umíš,

ovzduší že nerozumíš.

Ty jsi poet – jinde bloudíš,

jinak než tvá doba soudíš.

Jako občan dobrých mravů

zakroucenou vzad máš hlavu.

Proto pravím: Znej svou míru!

Sestup na zem drnkat v lýru!

Básníkem buď! Notnou díru

vyplníš tak ve všemmíru.

Vem si heslo, zvučné heslo,

jež by tvoji slávu neslo,

na příklad, nu ,l’art pour l’art‘.“

„Jak že povídáš? Moutarde?“

„I ty, floutku, vtipovousku!

Vždyť ty mluvíš po francouzsku!

Obsah dobrý, rým jen špatný.

Časem budeš autor platný!

Zvol si gesto, pyšné gesto,

tak as, jak když kyne těsto.

Ty jsi bůh, jak velký opat.

Kadidla chtěj s plných lopat.

Co ti země bídná vezdy?

Osazuj radš lidmi hvězdy.

Tam snad spíš se děje div:

perníkem tam národ živ.“

„V hlavě mé snad mlýnů čtvero,

snad již hrčí na patero.

Ale pravda, chuť mám málem

stát se takým principálem,

básníkem být, ale králem.

Tak se vznášet, vznášet vždycky,

víš, tak aristokraticky.

S majestátním, pyšným klidem

po šíji tak šlapat lidem,

po tom tupém, zkrslém davu,

nehodném mou spatřit hlavu;

koukat na ně hezky s hůry,

a sám lítat v hvězdné kůry,

to se mi už nyní líbí.

Jen mi taká peruť chybí.

Při tom, jak tu sedím Čubou,

řečnil bych jim plnou hubou

o lidskosti, o volnosti,

o bratrství, o rovnosti,

vypočet’ bych všecky ctnosti.“

„Chlape, ty máš velké srdce!“

zařehtal se od plic Kuba,

jak se čepýřil tu Čuba.

„Hrej však také na mudrce:

s filosofy na budhistu,

s dámami na platonistu,

s politiky na sofistu,

v lese na polytheistu,

v bouři na monotheistu,

po bouři však atheistu;

před lidmi buď pesimista,

neb i spící fiakrista

na kozle je optimista;

v církvi však buď optimistou,

ať jsi v mravech nihilistou;

píšeš-li, hrej toho -istu,

jako majetník je listu

(toto platí v politice

zrovna jako v poetice);

vůbec zvol si masku jistou,

nějakým buď, víš, tím -istou.

Ono je to jeden ďas;

jenom chyť to v pravý čas.

Víš, hleď vždycky na praktiky:

nějaké, víš, chyť se kliky,

zvlášť když svého apače –

pardón! – chci říct: trubače –

v hlavních listech ona má

s rukama i nohama.

Pravda? Co je pravda tobě?

Náladu jen zkazíš sobě.

Touhu po ladném mít celku!

Pij radš ráno kysibelku!

Stranou hoď ty vrtáky,

fanatické pytláky,

co jen na číhané dlí,

lidem kazí pohodlí.

Hleď se jich jen rychle zbavit,

chceš-li denně dobře trávit.

Ty budeš vůbec dobrý -ista.

Podle toho, cos čet’ včera

a jak trávils do večera,

názory své budeš hlásat:

nad světem hned dětsky jásat,

a zas lát naň jako na psa,

jak by to tvá byla kapsa.

Budiž taký oný -ista!

Ale nejdřív pozounista!“

„To já budu dozajista.“

„Jen si nedej hřímat v uši,

poesie lidské duši

že má býti rajskou manou.

Co s tou krmí tobě planou?

Lepší příklad světu dávej:

ty jen ženské polehtávej!

Dávej tomu trefný rámec:

Ze všeho, rci, co tu žije,

cítím jenom, že jsem samec;

ostatek vše theorie.“

„Brávo, Kubo! Brávo! Brávo!

Ó, má hlavo! Ó, má slávo!“

„Vol jen, pravím, trefný rámec:

Ze všeho, rci, co tu žije,

cítím jenom, že jsem samec;

ostatek vše theorie.

To je slavná poetika!

poetika nebylá!

Té rozumí do puntíka

každá kráva, kobyla.“

„Brávo, Kubo! Brávo! Brávo!

Ó, má hlavo! Ó, má slávo!“

„Jeden cíl je junáčí,

kol něho se otáčí

celá zemská planeta.

Cesta k němu vyjeta!“

„Brávo, Kubo! Brávo! Brávo!

Ó, má hlavo! Ó, má slávo!

Teď tě chápu, vtipná hlavo,“

nadšením se rozhřál Čuba,

an ho zatím tiskne Kuba,

líbá, volá náruživě:

„Ó ty hlavo slávou zpitá!

Ty jsi bůh – buch!“ volá živě,

do zad ránu dav mu lstivě,

až se při tom za bok chytá.

„Ó, vy uši, jak jste dlouhy!

Co je ve vás snů a touhy!“

Kuba volá, směr si hledá,

za uši už Čubu zvedá:

„Slavný budiž za všech časů!

Já tě zvedám ku Parnasu.“

„I vem kozel tvoje dumy!

Což mé uši jsou snad z gumy?“

„Ale Parnas! Tvoje sláva!

Což tvá duše je k ní slepá?“

Nohama již Čuba třepá.

„Kubo, pusť mě! Tvoje sláva

není, hrome, žádná tráva.

Spadnu-li já na skalisko,

zabiju tě jako psisko.“

V tom už letěl, Kubu strhl,

sotva že ho s prsou svrhl.

„Karty dávej, pane kmotře!“

se smíchem si Kuba sedal.

„Chutě, chutě!“ „É, ty lotře!“

s námahou se Čuba zvedal.

Dále hráli, trumfy bili,

štířili se, láteřili.

„Ale, abych pravdu mluvil,

tys to, Kubo, pěkně uvil.

Našinec to přec jen cení,

s chytrými když hloupý není.“

Za té chvály jednooký

přestal myslit na taroky.

„Tarok! – Tarok!“ slyší Kubu,

až zapomněl zavřít hubu.

„Holomku, vždyť ty mě šidíš!“

„To snad druhým uchem vidíš?“

Hůl již hledá vzteklý Kuba.

Nechce mu však lehnout Čuba.

Pěsti zlostné už se kmitly.

Za pasy se čerti chytli.

Andělský kůr šel tu právě

těsně spolu, hlava k hlavě,

andělský kůr muzikantský.

„É, ti psi!“ dí svatý Michal.

„Kdo to jakživ viděl, slýchal?“

Aj, tu vylít’ ďábel mladý,

chmýř mu teprv razí z brady.

Nezbeda, snad z pouhé nudy

kotrmelce metal všudy,

hopkal, hvízdal zvuky ječné

z energie přebytečné.

Přiskákal až k silnici,

zahlíd’ čerty v pranici.

„Juchuchú!“ si plácá v dlaň,

až se chechtá s ním i stráň.

„Kdo to řve tu? Přestaň Kubo!“

„A co ptáš se, líná hubo?“

„Vždyť to Kašpar!“ „Co? To štěně?

Tak se chová poníženě

k nám, svým předkům, starým čertům?

Tak teď mladé pokolení

moudré otce svoje cení?

Tak teď plémě nehodné

ctí své vzory ctihodné?“

Nerozuměl Kuba žertům.

„Chyť ho, Čubo!“ A již klesl

Kašpar na zem. Sotva snesl,

co mu dali. Byl by plakal,

by radš jako havran krákal,

vida, jak tam k Peklu skákal

Kuba s Čubou – jakou shodu! –

a čertímu kterak rodu

vykládá tu episodu.

Pálilo ho celé tělo.

Sebral se a neveselo

ke skále šel, hřbetem smýkal,

hrubým hlasem při tom říkal:

„Hřbet mi poškrab svými hrby!

Dři jen, skálo, hřbet mě svrbí!“

K větrům vzdychal, světa poslům:

„Nač jsem smál se starým oslům?

Vaše hůl, vy chátro stará,

methoda je zastaralá.

Pes vás vezmi, marody,

i ty vaše methody!

Od holi mě všecko svrbí –

dři jen, skálo, svými hrby!“

Uschováni za skalisko,

andělé se dívali

vyjeveni na čertisko,

až se rázem rozsmáli.

„Co to? Smíchy?“ Kašpar bručí,

větří, odkud to sem hučí –

vyskočí pak – „Á, to vy jste?

Zaženu já smích vám jistě.“

Skaliska kus utrh’ rychle,

na anděly mrštil ztichlé.

Přehodil však. Zahořela

Michalovi tvář. Jak střela

s plamenitým skočil mečem

(starý smyčec byl tím mečem):

„Vzpouro věčná, k jakým řečem

naběhl ti jazyk drzý?

Či tě dlouhý mír už mrzí?

Svár jen pro tebe má vnadu?

Jakou opět kuješ zradu?

Já však pravím: Okus trestu!

Na dalekou dáš se cestu;

na Zem půjdeš basu nosit.

Marny řeči, marno prosit.

Víš, že jednávám rád zkrátka.

Protivna mi každá hádka.“

Prskal Kašpar, hněvem jat,

mrskal sebou jako had,

až andělé couvali,

jak se na to dívali.

Ale Michal: „Žádné strachy!

Jsem já zvyklý na rarachy.

A teď s Bohem! Co se chvíte?

Nebojte se, nezbloudíte.

Dobře vám tam v Zemi bude.

Jen ať každý správně hude!

Buďte dobří, zlo vás mine;

pomilujte však i vinné.

S nevinnými cítit snadno,

protože to nezávadno.

Vždy však buďte pamětlivi,

co vám Bůh řek’ starostlivý,

když vám kázal sejít k Zemi

otřásti tam srdci všemi:

,Chorá je ta Země celá,

nemocnice zapuchřelá.

Mezi mými hvězdami

ona skvrnou zdá se mi.

Dříve, vždyť to všichni znají,

zpěvem vše se rozléhalo;

teď však – nevím, co se stalo –

lidé už tam nezpívají.

Mně samému při tom smutno.

Zpívat je přec lidem nutno.

Chtěl bych Zemi celičkou

jedinou mít písničkou.

Do těch chorých těl a duší

trochu nové krve sluší,

aby byla samá jiskra,

taká sršná, čilá, bystrá;

třeba do nich jarních blesků,

nových květů, tvůrčích stesků,

kdy vše na slast muká svá

po rozpuku měnívá.

A to všecko, moji braši,

musí trýskat z písně vaší.

Nové pěvců pokolení

velkých srdcí, obrodných,

velkých duší, svobodných,

budiž světa obrození.‘

To si dobře pamatujte,

podle toho zanotujte!

Radši mám houf metařů

nežli stádo rýmařů,

co rým pro rým lepí, lepí

bez duše a jako slepí.

A tak, hoši, pozor dejte,

duši světu rozehrejte,

do srdce mu sílu lejte,

hruď i paže rozepějte!

Zastavoval zvěř prý všecku

Orfeus svou hrou kdys v Řecku;

snad se vám též podaří,

že se lidé rozjaří

vaším zpěvem, vaší hrou

a svá srdce otevrou.

A v ty nejkrásnější plesy

na mne někdy vzpomeňte si!“

Ostré větry z dálky duly,

těžké mraky líně pluly

nad Peklem, kde čerti řvali,

chechtali se, hulákali.

Michal zmizel. Zaraženi

andělé zří vyjeveni.

Dokola je všecko cizí,

černý mrak jen letí, mizí,

černý mrak jen honí mrak

střapatý jak starý drak.

Ale rázem vykročili,

drobnou píseň zanotili

intonací přečistou,

úsvitově zlatistou:

Po nebeské louce,

pero na klobouce,

jede svatý Jiří,

tvář se ohněm pýří.

Na koníku vraném,

zlatě osedlaném,

do boje on jede,

nebes vojsko vede.

V čele sám on, skvělý,

s dvěma archanděly.

Z hořících jim tváří

tiché hvězdy září.

S praporečky kopí

po boku jim trčí.

Oni jedou, mlčí.

Rosa cestu kropí.

Maria tu Panna

potkala je z rána:

„Kam to jedeš, Jiří?“

– „V strany světa čtyři.

Drak se vylíh’ v Zemi,

horší, než můj prvý;

roste lidskou krví.

Jdu naň s bratry všemi.“

„Počkej, milý Jiří,

minutky dvě, čtyři!“

A jde mezi kvítí,

co se z louky svítí.

„Tu máš i ti tvoji.

To vám rány zhojí.“

Za klobouček dává

Jiří kvítka smavá.

„Jak je držím v ruce,

rozkvétá mi srdce.

Žehnej Bůh ti, milá,

holubičko bílá!“

Nebe zlatem hoří –

pod ním v ranní zoři

svatý Jiří jede,

nebes vojsko vede.

Nad Peklem tak píseň pěla,

do hlomozu vyzváněla

jako zvonky stříbrné

z ranní věže purpurné.

A tak lehce, rozchvěle

šli ti jasní andělé

krajem Pekla, odkud vzduchem

zavívalo sirným puchem

a kde mrak jen honil mrak

střapatý jak starý drak.

Kašparem však nehnul zpěv.

Nad basou stál, samý hněv,

vzpíral se a zdráhal, váhal:

„Ký čert by se s basou tahal?“

Michalova slova však

řekla jemu tak a tak.

Na záda si hodil basu,

za anděly bez ohlasu

loudá se, ach, nevesel.

Zrovna vylít’ ďábel druhý

obhlédnout si stráně, luhy.

Chechtem ústa rozevřel,

když uviděl kamaráda,

jak si basou hmoždí záda.

Do dlaní plásk’ a již chvátá

jako luňák na kuřata.

Kašpar jen se prohnul hned,

na basu jak druh mu sed’.

Aj, toť scéna z brusu nová!

Vyletěla mžikem z Pekla

všecka chasa Satanova,

od smíchu se ohýbá,

jak se Kašpar kolíbá,

na base jak v kratochvilce

sedí ďábel na kobylce,

kývá pyšně na chasu

za výskavých ohlasů.

„Toť jak kotel těžká nůše,

v němž vaříme lidské duše,“

Kašpar vzdychá belhavý,

pot mu teče se hlavy,

shrben těžce oddychuje,

až i jazyk vyplazuje.

Kamenitá poušť se vlekla

se propastmi kolem Pekla.

Kašpar spocen sotva viděl,

sám že kráčí do osidel,

a jen krok – a v propast letí

Kašpar, basa i ten třetí.

Na křoví se chytla basa,

ale bujná čertí chasa

ke dnu letí, až to hučí –

padli sobě do náručí.

Tím však náhlým překvapením

s hulákavým vstali klením.

„Tebe jsem já tedy nosil,

potil se jak stará herka?“

„Což jsem se tě o to prosil?“

„Á, ty mrcho!“ Bouřná čtverka

svalnatých se rukou kmitla,

za pasy se dravě chytla.

Hromové dva zařvali,

jak se čerti poprali.

O skálu druh mrskal druhem,

že vymleli sluji kruhem;

rachotí to, zaduní,

jak by sopka vřela v ní.

Andělský kůr muzikantský

u propasti na kraji

jako záře červánková

bez smíchu a beze slova

zíral k tomu turnaji.

Tu v propasti rána hukla,

jak by vejpůl skála pukla.

Kašpar pad’ – a vítěz mihem

šplhá z jámy lehkým švihem,

k Peklu jako liška běží.

Leží Kašpar, dlouho leží.

A když vylez’, ohmatává

tělo zbité do krvava.

Zlostí chvěl se po všem těle.

Rozhlížel se vzpurně kruhem,

má-li basou hodit směle,

čili pádit za svým druhem.

S houfem čertů z brány Pekel

volal on naň: „Mene – tekel!“

a ten čertí houf se smál,

až se k zemi ohýbal.

Na ramena hodil basou,

za rajskou se šoural chasou.

By však toto vylíčení

mělo řízné zakončení,

sami čerti pečovali.

Když tak libě zevlovali

rozchechtáni s brány Pekel

na tu scénu z brusu novou,

co šla s basou Kašparovou,

Jakýs lotr do nich vrazil,

že jich celá smečka slítla

do příkopu, jen se kmitla.

Nastal hluk a řev a klení.

Povstávali rozvztekleni.

Mnohý si i palec srazil,

div si hlavu neurazil.

Nevěděli, kdo to spískal.

Každý jenom řval a vřískal,

až pak všichni dohromady,

jeden vztekem, druhý plačky

do hřmotné se dali rvačky,

že ten pohled na věc řídkou

po čertovsky dohrál bitkou.

Já však, jenž ty čertí bitky

do andělské vážu kytky,

prosím všecky, koho mrzí,

že těm čertům loudím slzy

chechtotů až nezřízených,

ať jen chvilku sečkat ráčí.

Spustíť brzo moji hráči

v akordech už pozměněných

legendu vám andělskou

s plnou pravdou pozemskou,

s adagiem jak s blankytem,

když objímá v máji zem,

na tu fugu čertovskou,

nezdárnou a lotrovskou.