IV. Já nejsem zrovna slavofil,

Já nejsem zrovna slavofil,

však letos proti zvyku

Slovačku jsem si namluvil

„ze země dráteníků“.

Co živ jsem ještě neviděl

ženskou takové krásy.

Kdyby to nebyl archanděl,

řek’ bys, že anděl to asi.

Po vědě pojala prý ji

touha až nevýslovná.

Je zde na filosofii

v semestru třetím zrovna.

Studovala prý víc než moc,

má už svůj světový názor.

Vlasy má černé jako noc,

neb jako černoška z Azor.

Pohyby téměř má kočičí,

bereť si šelmy ty za vzor.

Mně se to celkem nepříčí.

Mám o všem svůj vlastní názor.

Nejsa přítelem mnoha slov

člověk se vším se srovná.

Zvlášť když je taky filosof

v semestru třetím zrovna.

Taky jsem hodně studoval,

nad knížkami se mořil,

abych pozadu nezůstal,

světový názor si tvořil.

A vniknuv k jádru lidských věd

k důsledkům spěji nyní:

Po mém rozumu za sto let

budou zde lidé jiní,

a přejde sto i tisíc let,

co žije, všechno zhyne.

Však byť i zhynul celý svět,

má láska nepomine.

Vždyť nyní již jen k tobě blíž

se nese moje snaha.

Prečo len ty ňa neljúbíš,

Slovačko moje drahá?