IV. Já zanevřel na svět a v samotu

Já zanevřel na svět a v samotu

hor zanesl šedou svou chmúru.

Však jaro svou dcerušku navedlo:

„Jdi pomalu k němu vzhůru!“

A dceruška Zeleň hned šla a šla,

a žebroní s slzičkou v oku –

co dělat s tím nevinným dítětem!

jdu – po jeho jdu už boku.

Kde který je strom, honem setřásá

mně na ruce květy své svěží,

kde které je žitečko na poli,

mně radostně v ústret běží.

Kde který je ve větvích zpěvný pták,

mně nad hlavou písničku zvoní,

kde který si povídá šumný les,

hned tichne a mně se kloní.

Jsem pohnut. „No víte, ta srdečnost

– to musím říc’ – ta je Vám ku cti!

kdo miluje člověka řádného,

tou láskou i sebe uctí.

Já v prsa si zkoumavě nahlédám

a šedou tu chmúru v nich plaším –

no víte co? – já se Vám podávám:

jsem tedy zas letos Vaším!“

Jak pahrbek vedlé to uslyšel,

hned radostí na nebe ječí:

„Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,

ať sláva je ještě větší!“