IV. Je letní večer. Stmívá se. Hasne i moje cela,

Je letní večer. Stmívá se. Hasne i moje cela,

jež na mnohé prý hříchy zapomněla,

jak svědčí písmena, data do dveří vrytá.

I tomuhle národu někde v dáli svítá.

I tomuhle národu stisk ruky kyne vřelý...

Vedle se vězňové rozepěli,

táhlými hlasy táhlé písně,

ty vojanské lásky, ty horácké tísně,

leckterou pravdu, mnohou lež –

a „Rudý prapor“ též.

Je letní večer. Však povyk dvorů a domů

nepodleh ještě soumraku tomu,

směs hlasů a zvuků, nepřátelská, doléhá ke mně,

a zdá se mi, jakobych vězeň byl celé zákeřné země.

Hluk roste, roste, děti křičí, matky hubují.

Zda asi také dnes někde se lidé milují?

Hluk roste. Klavír zavzlykal marně.

I kuželky kdesi hrají. A jednotvárně

jim k tomu vrže, vrčí protivný gramofon.

Mé srdce je divoký zvon...

Je letní večer. Zas dlouhými kroky celu svou měřím,

chvílemi pod oknem vzduchu své plíce svěřím,

vzduchu, jenž trochu páchne a trochu chladí.

Oh, tichý vězni, řekni: Umřelo mládí?...

Je ticho skoro již. Setmělo všechno. A já dnes nechci

již pranic a pranikam, do bídy nechci,

nechci se prát...

Jen spát a spát...

A „Bože, cara“ vrčí gramofon.