IV. Je pozdní máj, kraj jeden květ – –

Je pozdní máj, kraj jeden květ – –

Pojď, s Bohem dej mi naposled!

Naposled ke mně hlavu schyl,

bych na čelo tě políbil –

by z kadeří tvých hedvábných

květ jahodiní na mě dých –

naposled v jasném oku tvém

jitřenky zasvit' pableskem

v mou duši, plnou chmur a běd –

Oh, naposledy, naposled!

Naposled v žhoucím objetí

polibek slib náš zpečetí,

slib svatý, jejž dal druhu druh,

a jejž posvětil lásky bůh.

Naposled v touze jediné

srdce se k srdci přivine,

než hoře zamrazí je led –

Oh, naposledy, naposled!

Naposled jarní doubravou

šum snivý táhne nad hlavou,

naposled pro nás na sněti

tulí se ptáče k ptáčeti,

naposled v tvojí náruči

modrý mi kvítek vypučí,

kvíteček modrý, jak tvůj hled –

Oh, naposledy – naposled!

Naposled v tiché údolí

večerní zvon mi hlaholí,

a jak dvé družných holubic

dvé duší spěje modru vstříc – –

To duše Tvá je s duší mou

modlitbou spiata jedinou,

již k bohu lásky šeptá ret –

Oh, naposledy! – Naposled!