IV. „Jejž Jsi, Panno, v chrámě obětovala!“

Na loktech děcko, v krásném obličeji

nach studu a svit blaha vedle spějí,

jest štěstí to, ach, příliš velké snad!

a v kalich blaha bázně stín jí pad.

A před svatyní – klekla na práh její,

níž sklání hlavu svou vždy pokorněji,

co nitrem jak by táhnul mráz a chlad –

a tiše děla: „Pane můj, chci dát

svůj život celý Tobě v oběť malou,

ji přijmi, posvěť láskou neskonalou,

chci ráda nésti každý stesk a žal...“

Tu svatyně se víc a více tměla,

zlá tucha hořká nitrem jejím spěla

a Kristus – v náručí jí zaplakal.