IV. „Jenž Tě, Panno, na nebe vzíti ráčil.“

Zem ztichla v smutku, květ měl slzu v oku

a pramen v mechu zastavil se v toku

i ptáci, na křoví jenž zpívali,

teď zmlkli a se k nebi dívali.

Tam azuru již modrém ve hluboku

se andělové nesli v plachém kroku

a jako bouře hřmící přívaly

jich sladké hymny dolů splývaly.

Na křídlech bílých jako z liljí květů

v trůn spjatých k nebi Tebe vznášejí,

již z náručí vyrvali hrobu – světu;

a proto divná bolesť zemi souží

a vzdechem lká to ve vln peřeji –

ach, proto duše má vždy k nebi touží.