IV. Jít svou cestou vlastní prvá,

Jít svou cestou vlastní prvá,

cestou neznámou?

Jít jí, dokud život trvá,

nezlekat se tmou?

Nezlekat se náhlým jasem,

ani hroty skal?

Věř, že dosud takto šla jsem.

Teď mne smutek jal.

Tvrdě snášíš cesty chudé,

dobré, jako zlé. –

Najednou ti v rukou zbude

srdce ustydlé.

Ty, jenž slyšíš vichry douti

s nitrem netknutým,

co jsi dělal na své pouti

s pyšným srdcem svým?

Což tam vždycky něco bylo

ve tvé samotě,

co i srdce opojilo,

rozehřálo tě?

Není dnes snad tvoje jméno

středem sterých cest?

Stokrát srdce, nesmířeno,

znovu mohlo kvést?

Na zázračné čekám slovo,

jež dá aspoň klid.

Má snad srdce básníkovo

beznáročným být?