IV. Již růže pučí, skřivan hlaholí,

Již růže pučí, skřivan hlaholí,

vzduch fialkově počal z hájů vát,

již sedmikrásky klíčí pod sněhem

– v tom jásotu, i Ty – věř – máš se smát

a pět a hrát. –

Je komponistkou velkou příroda

a k účasti svět celý umí zvát,

v těch ptačích koncertech zní lahoda,

a síla hřmí, kdy počnou lvové řvát,

Ty bez výkřiku v nich se budeš smát,

a budeš hrát.

Ty víš, že soulad tmel je života,

že v písních lze mu rajskou vnadou plát,

i když se blíží bouř, jež hukotá,

i štěstí kvete-li, v němž zrak se bude smát,

tak budeš hrát.

O hraj! Tou písní čarovnou,

již láskyplná hruď jen může dát

a smířit hádku protiv nerovnou,

sten umlčíš, Ty v něm se budeš smát,

kdy budeš hrát!