IV K čemu je tato noc a hvězdné zrcadlení

K čemu je tato noc a hvězdné zrcadlení

ve vodní hladině a v očních sítnicích?

Jaký je smysl květů závějí a mízy vření?

Proč proudu hlas je jako pláč a smích...

Proč polibek je jako marná touha

dvou srdcí vzrušených po věčném splynutí,

proč objetí i nekonečně dlouhá

v sled z prsou zmučených vzdech těžký vynutí?

A pohled na děti proč zabolí a zdrtí,

a hlava po něm nachýlí se jako zralý plod...

Jsme jako klasy na poli? – Jsme jenom žatvou smrti

na březích věčných vod? – – –

To dneska v poledne... Tak těžko nebylo mi,

ani když po prvé strach k mým kořenům sáh...

Zrak hrůzou oslepne, a hlas se v hrdle zlomí,

a srdce šílí v marných revoltách...

A přijde noc, a květy sladce voní –

na lukách psárky, bojínek a smilky metají...

Všecko je bezpečné, jak bylo včera – jako loni –

a hvězdy stejně s výšky mžikají...