IV. K oteckému domku

K oteckému domku

vítr zavál chladný,

naproti mi cestou

nepřichází žádný.

Sníh mi ve tvář práší,

známé stromy klamou,

bílé jiní třesou

se své hlavy na mou.

Meluzina pláče

v tmavém jedlí hvozdě,

havran na mne volá:

Pozdě, pozdě, pozdě!

Pospíšil jsem kvapně

po sněhu a jíní,

ach! můj otec drahý

mrtev ležel v síni.

Schýlil jsem se v rakev

k tatíčkovi svému;

dřív on mně, já nyní

podobal se jemu.