IV. K své dcerušce

K své dcerušce

letěl jsem do nebes.

Čekala mne,

plna radosti běžela mi vstříc.

Ukázala mi zahradu,

kde sedá,

zpívala mi písně,

jež učili ji zlatí ptáčkové.

„I zlaté ovečky zde jsou,

s nimiž si hraji, hleď!“

Zamyslil jsem se.

Proč teskníš?

těš se!

Podala mi kytici zlatých růží:

„Jak voní!

Mám jich zde plno

a v každé je ukryt – nádherný nebeský

bonbon – na, jez!

Neplač už!“