IV. Kdy moje duše smutnou chabá poutí

Kdy moje duše smutnou chabá poutí

šerými mračny, dlouhým, širým světem

jak unavená lašťovička letem

se v domovině milé staví,

vše zapomene, co ji hněte, rmoutí,

je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným,

je květem svěžím, zrána oroseným,

a radostný tu svátek slaví.

Ó krbe rodný! v mysli kdo tě chová,

ten útulný má chrámek milostinný,

v němž ochotně své bludné vítá syny

praotců svatý, dobrý skřítek.

Jsou drahé upomínky jeho slova,

a dary zář a květy dávných bájí,

jichž kouzlem duši drahé zaznívají

mateře písně, poklad dítek.

Ó krbe rodný! svaté lásky zdroji!

zář ničí tvá led sobeckosti klatý,

a komu oheň tvůj je drahý, svatý,

ten dává vlasti srdce celé

a za ni ochotně krev cedí v boji.

Ten světélko má, těchu v světa jeku,

ten u tě zahřeje se v zimě věku

a hrob mu svláží slze vřelé.

Kdy moje duše smutnou chabá poutí

šerými mračny, dlouhým širým světem

jak unavená lašťovička letem

se v domovině milé staví,

vše zapomene, co ji hněte, rmoutí,

je ptáčkem v sadě z vazby uvolněným,

je květem svěžím, zrána oroseným,

a radostný tu svátek slaví.