IV. Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,

Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,

tě do náručí chyt’, batolivé dítě, které se učí běhat,

zatím co sousedka dosoušela u okna vlasy

po včerejší heřmánkové koupeli,

volajíc: – Bonjour, mon voisin! –

Na boulevardy jsem šel a počítal pod akáty

slunečná kola,

provázel mě den. V poledne jako junák už chodil.

Nyní však vše je jiné. Za šera mléčné páry vplouží se,

a zatím co těžce se probouzím, suše lze slyšeti: Den!

Ruce blíž k tělu stiskám a nemám to, nemám to rád.

Někdy však udá se – a to je dnes nejlepší úděl –

že vzbuzená pamět má panenku, panenku zrcadlí,

koketní, veselou, smíška a pracovitou,

tak pracovitou, tak pilnou,

že ani v omnibusu neodloží své práce, smějíc se na všechny strany,

a chodí v květnu na slavnost Jenniny zahrady, má květiny ráda,

zmrzlinu, St. Cloud a mě,

také mě – –

Pařížský den!

Pařížský den, kdy jsem pod akáty slunečná kola sčítal.