IV. Kdys duši byl bych snad vyplakal,

Kdys duši byl bych snad vyplakal,

ach, divnými tužbami jatou – –

Snad zkvetly mně slzy v kolébce

v tvou rozmilou hlavinku zlatou.

Pak slzy, jež smíškem vytryskly

v tvé dětinné nápady hravé,

snad skryly se milým šotečkem

v tvých tvářiček důlečky smavé.

Teď odešlas kamsi za moře

a slzy, jež vytryskly v hoři,

snad zaplanou rudým korálem

tam v dalekém hlubokém moři.