IV. Kdys u zdi hřbitovní

Kdys u zdi hřbitovní

jsem znaven uleh’ o polední době

a nepomyslel sobě,

jak se tam dobře sní.

V sluch v polospaní zní

šept lkavých vrb a jiv,

a snové pestrou vřavou

jdou hlavou,

sny toho, kdo byl živ.

Sny děcka, s loutkou v dlani

jež přešlo v dlouhé spaní,

jež Smrtka vzala bílá,

v rakvičku uložila

a na obličej jako z vosku ztuhlý

květ dala s obrázky kol celé truhly.

Sny dívky, která měla

mít svatbu před týdnem

a pro vždy oněměla

s posledním polibkem;

sny matky, na své děti

jež ohlédla se jen,

sny kmeta bez paměti,

kterému život – sen;

sny šumaře a hudce,

jenž v slepé žití půtce

chřtán měl tak vysmolen;

sny pytláka, jenž v lese

u cesty zradou pad’,

sny družby, v každém plese

jenž novým sňatkem zmlád’;

sny faráře, jenž darmo

na neřest zvedal bič;

sny správce, jenž lid v jarmo

spjal, jak chtěl jeho chtíč;

sny kantora, sny blázna,

jenž z chleba obce žil;

sny pijáka, že prázdna

vždy láhev, který snil;

sny lichváře, jenž v touze

lkal k nebi: „Bože můj,

ten svět je samá nouze!“

a hladil měšec svůj.

Však nejhloub v duši moji sahá

sen samovraha.

To proto, že u samé zdi on ležel,

sen jeho nejvíc mojí lebkou běžel.

Má hlava vedle jeho hlavy,

jen mezi nimi zeď,

smrk nad oběma rozkládal se tmavý

a tam i tu fialek jedna změť

a v keři zpíval pták

a odlet’ do oblak –

ó ptáčku leť!

Já zbyl tu, hrobu stráž.

Ó mrtvý, jak se máš?

Však mrtvý za zdí nedal odpověď,

a jeho sen

táh’ mojí hlavou jen.