IV. Když studený větřík chvěje věrných přes hroby přátel,

Když studený větřík chvěje věrných přes hroby přátel,

Neb loži na smrtném druh se bolestně vine,

A slova nám přemilá slabě ještě naposledy šepce:

Ach tenkráte cedí nám z oka tok se slzí.

Nelze pravé nikoliv kdy svět nám útěchy dáti,

Tétoli tam dojdem, zhůru hledíme okem,

O, prchavé štěstí zemské jak jest tu, vidíme,

A blaženost že jenom tam bude věčně trvat;

Neb když proudy slzí vylitých dole tamto povyschnou,

Jenž nenadarmo tekou s líce dolů člověku,

Známo teprv bude nám, nehody proč stíhaly nás zde:

„Všecko pro nás bylo jen, řekneme, dobrodiní!“