IV. (Kolébavka.)

Lásko má! Až půjdeš spat,

nech mě u své hlavy stát,

bych moh’ snům, jež půjdou skrání,

průsvitnou tvou drahou skrání,

ve tvém elfů lehkém spaní,

tiše naslouchat!

Všecky ty sny, znám je, znám,

vždyť je sám v svém srdci mám.

Na louce tvé duše kvetou,

já je hlídám, kterak kvetou,

vyslovím je jednou větou,

odkud jdou a kam.

Já je znám, ty znáš je též,

obraz můj v nich nalezneš,

v svých já tvůj! – Tak z noci v ráno

budem’ spolu z noci v ráno.

Pravdu mám? – V snech řekneš: „Ano!“

a se usměješ!