IV. Ku srdci ránu tu jí zasadili,

Ku srdci ránu tu jí zasadili,

že dvoustaletý krvácela věk,

svůj nahý nesouc na pospasy vděk,

by lační supi hlad svůj nasytili.

O roucho žoldnéři se rozdělili,

a když jich vášní sžírající vztek

i zlatý diadem jí s čela smek’,

pak ještě dále v jejím srdci ryli.

O ráno svatá! nevyschniž tvůj pramen,

své drahé krve proudem dále teč

a k nebi vzdychej stále to své: Amen!

Snad stane někdy anděl při tvém proudu

a v zřídle tvém svůj jasný smočí meč,

by krev tvou v knihy věčných sepsal soudů.